Vracím se do doby, kdy se glády nedaly koupit v Háemku. Nášivky jsme si na bundu museli přidělat sami. Koneckonců jsme si je museli i vyrobit. Když jsme chtěli mít něco onošeného, museli jsme to, ehm, onosit. Nebo koupit v sekáči. A ty sekáče, musím říct, to je umění do dneška.

Najít ten správný se počítalo. V Praze musel být zásadně mimo centrum, spíš hrabárna než ramínka. Nejlepší byly sekáče na váhu, nebo dny, kdy bylo všechno za deset. Vyplatilo se kvůli tomu o víkendu vstávat. No, to zas kecám. Na to jsme byli moc mladí. Navíc, tenkrát ještě byla Wakata, a z té se před pátou neodcházelo.

Vracím se na Zatlanku, kde se za modrými vraty skrývaly tisíce triček a šatů anglických značek, které u nás nejsou do dneška (!!!) a stály něco mezi třiceti a čtyřiceti korunami. Zatlanka byla důstojný důkaz, že i ramínkové sekáče nás dokázaly obléct. Vracím se na Ruzyni, kde se ve dvou podlažích mohli obléct nejen hippíci a pankáči, ale i moje máma.

Názory, co koupíš v obchodě
Vracím se do doby, kdy oversized outfit vzniknul tak, že jste si koupili větší velikost. Ne, že se S tvářilo jako XL. Pokud jste chtěli tričko s názorem, museli jste si na něj ten názor napsat. Všechno bylo prostě homemade, aniž byste na takový výraz někde natrefili. A tak se vracím, i když jen ve fotkách a hovorech s kamarády, se kterými jsme tohle všechno zažili. Zatlanka už totiž není a vlastní názor si dnes vyberete z nabídky v obchodě.

Ale my jsme si to udělali sami
Ještě, že můžu ty novinky v podobě „Udělali jsme to všechno za tebe, nic nás to nestálo, protože jsme těm dětem moc nezaplatili, tady to máš a přijď brzo zas, protože se ti to do dvou měsíců rozpadne“ ignorovat a pořád si názory na trička psát sama. Kdo máte podobné choutky utíkat do minulosti, vězte, že dvě patra výběrové módy z druhé ruky na Ruzyni pořád stojí. Je to kousek od Ruzyňské věznice, kde lidé za svoji minulost pykají, a mají tam věci šité v době, kdy se Walshovi přistěhovali do Beverly Hills. ∞