Asi je to v lidské povaze. A o něco víc v té české. Neustále se nám cosi nelíbí. Vždy se najde něco, na co si zhurta a z plných plic zanadáváme. Vánoce bez sněhu, mráz v lednu, úroveň televizních pořadů nebo nespolehlivost Českých drah.

S jedním člověkem, co cítil neodkladnou potřebu popisovat všechny špatnosti světa, jsem seděla chvíli v kavárně. Dostali jsme se k otázce multikulturalismu, koncepce národa a současné politiky. Přesněji řečeno, on se k otázkám dobral sám. Dejte někomu prst a vezme vám celou ruku. Postavit v Čechách mešity je prý bláznovství a myšlenka národního státu je zastaralá. Při otázce, do čeho stát smí či nesmí zasahovat, jsem se podívala na hodinky a zjistila, že musím běžet do práce a tak mi unikla pointa. Každý nejspíš potřebuje občas tu zlatoústou chvíli osobní zpovědi. Kostely už nějakou to dobu „nefrčí“ a tak mřížku ve zpovědnici zastoupí cigaretový dým kaváren či zelený ubrus pocintaný od piva. We are our own personal Jesus…zazpívali by k tomu možná Depeche Mode. To kdyby na koncert do Prahy přijeli o pár dní dřív.

Taky můžeme nadávat na svátek Valentýna, na ten bezostyšný import z „júesej“. Nebo se spíše těšit? Když jsem se někdy v roce 1992 začala učit v primě prostějovského gymnázia anglicky, rozebírali jsme tento jev s kamarádkami. Je to „trapárna“ nebo romantika? Ve dvanácti letech má člověk jasno hned a je vždy snazší hrát si na tvrďáka. Restauratéři se ale smějí do fousů, když počítají „dýška“ květinářky nestačí balit kytice a roztřesené ruce puberťáků kreslí srdce probodnutá Amorovým šípem. „Love love love is a dangerous drug,“ zpívali v 80. letech Eurytmics a potřásali vlasy zkrášlenými trvalou ondulací. Najednou nám někdo nasadí růžové brýle a my přestaneme nadávat. Zjistíme možná, že jednota je v dualitě. Nebo že prostě stojí za to žít, jen klid svůj tichý mít – a víc po ničem netoužit. Nejen čtrnáctého druhý. A nejen s Kristiánem.