Atmosféru kina nenahradí televize ani promítání na stěnu proti gauči. Ta sounáležitost s ostatními zpestřuje filmový zážitek. Pravidla kinového sdílení totiž nejsou pevně definovaná. Vytříbené způsoby diváků začínají vyplouvat na povrch záhy po zhasnutí světel v promítacím sále. Slyšíte, jak zvesela chrastí pytlíkem s brambůrkami a hlasitě křupou při jejich pojídání. Někteří dokonce hlasitě i pijí. Divné. Zkuste si někdy všimnout. Cítíte blízko na tváři alkoholické výpary z jejich dechu. Tolik prožitků naráz doma nezískáte. I když… S rezignací se přidávám k všeobjímajícímu veselí a konzumaci nejen filmových lahůdek. Usrkávám víno a pohazuji kolem sebe skořápky od pistáciových oříšků.

S trochou štěstí možná uvidíte i na plátno. Pokud se ovšem usadíte do první řady. Filmuchtiví velikáni nad sto osmdesát centimetrů si totiž rozhodně sednou před vás. K tomu stále vrtí hlavou, aby pro vás bylo ještě obtížnější najít ideální pozici, ze které vidíte alespoň jednu třetinu z titulků.

Nejlepší je, když se diváci začnou uprostřed promítání ještě více projevovat. Teď se ukážou limity lidské tolerance. Konečně pochopíte, které okamžiky ve filmu mají být ty humorné. Kdyby vám to náhodou nedocvaklo. Jsou to chvíle, kdy divák vedle vás začne hýkat smíchy a dávit se lupínkem. Nejčastěji v momentě, kdy je ve filmu použito sprosté slovo. To spolehlivě rozesměje alespoň polovinu publika, na věku nesejde. Také snadno rozpoznáte, jakého vyznání jsou okolní návštěvníci. Ačkoli na to zprvu nevypadají. Dokud vám půlku filmu nekřičí do ucha – Ježíši! V lepším případě se dozvíte i pár pikantních historek, které byste od věřících rozhodně nečekali. Říkáte si – Tohle snad není možné – Proboha!

A když už jsem na té religiózní půdě, mám pro vás malou zpověď. Nechci vypadat jako nějaká netykavka, a tak přiznávám: Nesmírně si užívám všechny výše zmíněné projevy ostatních diváků. Občas jsou totiž zajímavější než samotný snímek. Někdy dokonce přizpůsobuji volbu filmu očekávání úžasného publika. „Intelektuální“ komedie jsou mé nejoblíbenější. Sama často využívám oné možnosti v pravou chvíli se hlasitě rozesmát a předvést ostatním, že vtipům rozumím. Zkrátka mám ráda šum, ruch a výlevy ostatních diváků. Však uznejte – jaké by to bylo mít celý sál jen pro sebe? Z toho podezřelého klidu byste se snad ani nemohli soustředit na děj.