„Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali…“

Na přelomu července a srpna vznikne v centru Prahy na Ovocném trhu dočasný multikulturní prostor pod širým nebem nazvaný Zóna. Její tvůrci Marko Bogdanovič, Marie Štindlová, Robin Fritzen a Radim Lapčík si dali za úkol ukázat Pražanům, že ulicemi je možné nejen procházet, ale také v nich žít. A to prostřednictvím dočasného parku, jenž se chystají vlastnoručně vybudovat a ve kterém, podle svých slov, „usilujeme neobvyklým programem o oslovení různorodého publika, oživení dané lokality a propojení různých skupin kolemjdoucích, návštěvníků, obyvatel“.

Můžete prozradit, co konkrétně se bude dít?
Marko Bogdanovič: Postavíme zde objekt, který bude přes den sloužit jako park – kolemjdoucí si tu budou moci sednout, lehnout, vydechnout si. V podvečer a večer se stane zázemím pro různorodý program: grilování, workshopy, přednášky, projekce, lekce jógy, violoncellový koncert, …

Marie Štindlová: Chceme, aby Ovocný trh a jeho okolí opravdu ožilo, akce plánujeme na každý den. A samotný park snad bude dostatečně atraktivní, aby se zde lidé zastavovali a třeba se i sami aktivně zapojovali do programu.

Podle čeho jste vybírali témata jednotlivých večerů?
MŠ: Zpočátku jsme chtěli celý program zaměřit přednostně na architekturu, urbanismus apod. Postupně jsme se od tohoto úzkého vymezení odpoutali a soustředili se i na více okrajové fenomény spojené s městem a s městským životem, jako je urban/guerilla gardening, ekologické projekty, cyklistika ve městě a další.

MB: Anebo témata, o kterých se v Česku moc nemluví, ale ve světě jde o daleko rozšířenější jevy, například sharing economy nebo různé občanské iniciativy.

Co vás k projektu Zóny vedlo?
MB: Původně jsme chtěli celou věc postavit na náměstí Republiky, protože je to rozsáhlá a silně frekventovaná plocha, kde zároveň v okolí chybí park nebo jakákoli zeleň, a které by výrazně prospělo alespoň pár laviček nebo nějaký příjemný tišší koutek. Ostatně v centru Prahy mám takový pocit skoro všude. Samý shon, proudící davy kolemjdoucích bez nekomerční možnosti si odpočinout, pomalu jedna velká stresová zóna, a naše Zóna má být trochu taková reakce, snaha o zpříjemnění centra Prahy.

Robin Fritzen: Chceme vytvořit oázu uprostřed vyprahlých kamenných skal. Prostor, kde si úředník v obleku sní svou rychlou snídani, dvě babičky si odpoledne popovídají při cigaretě a večer si tu dají sraz lidé před kinem, nebo ještě lépe přijdou na něco v našem programu.

MŠ: První motivace byla asi opravdu potřeba vytvořit „oázu“, místo, kde se mohou obyvatelé pozastavit. Pro mě je ale hodně důležité ono setkávání. Přála bych si, aby se v Zóně potkali a třeba i spřátelili lidé, kteří by se za jiné situace ani vůbec nesetkali.

Jak vnímáte boom zájmu o veřejný prostor v posledních letech?
MB: Tendence vnést více života do veřejného prostoru je dlouhodobější tendence celosvětově, jako boom bych to označil spíš asi u nás. V posledních cca dvou až třech desetiletích se způsob uvažování stále rychleji mění – elementy, ke kterým se dopracovaly nejrůznější vědní disciplíny, jsou nyní vnímané ve vztahu k jiným a ve své komplexnosti a vzájemné propojenosti. Řekl bych, že tento sjednocující a propojující způsob uvažování se přenáší i na vnímání člověka a jeho okolí. A veřejný prostor je přirozeně jeho prvním dějištěm.

RF: Praha potřebuje projít regenerací po dvou neblahých obdobích: po plánovacím až utopisticko-modernistickém období komunismu a přechodu k demokracii až nekontrolovanému tržnímu hospodářství devadesátých let. V těchto dvou etapách se město nejdříve vzdalo chodce ve prospěch řidiče a poté se vzdalo bytů ve prospěch kanceláří a obchodů. Zde musí dojít k obratu. K čemuž směřovaly například oba předešlé festivaly reSITE hlavně řešením prostoru a Street for Art tvořící kulturní identitu Jižního Města.

V čem se váš projekt liší do výše zmiňovaných reSITE a Street for Art?
MŠ: Zaměřením. Kolegové řeší spíše urbanismus, architekturu, obecné debaty s teoretiky apod. Zóna reaguje a přináší možná řešení konkrétních problémů, které se mohou zdát podružné, ale právě z těchto menších věcí, které iniciují sami obyvatelé, mohou přijít opravdové změny.

MB: A dále asi tím, že dosud v centru Prahy (krom piazzetty Národního divadla) nevznikl podobně zaměřený objekt takové velikosti a na tak dlouho.

V jaký dopad z dlouhodobějšího hlediska doufáte?
MB: Bylo by fajn, kdyby lidi začali víc vnímat město – jak je řešené, čím žije a zda vůbec vlastně žije. Na sobě hodně pozoruji, že různé architektonické řešení místa ovlivňuje, jak se cítím. Také si myslím, že všichni máme v povědomí plakáty typu „Praha kulturní“, a to je výsměch. Staroměstské náměstí (a Staroměstská radnice), Václavské náměstí, náměstí Republiky – to všechno jsou místa, která Praha pronajímá soukromým firmám pro vesměs komerční způsoby – co svátek, to trhy. Trhy sem, trhy tam. Kulturu si představuji jinak.

Zóna
Ovocný trh, Praha 1
20. 7.–4. 8.
www.facebook.com/zona2012/info
zonka.tumblr.com