Snažíme se jej nezničit. Cena veřejného prostoru spočívá mimo jiné i v jeho dlouhodobém neobsazení, smyslem mohou být i krátkodobé aktivity. Tak zněla odpověď na otázku, jak zachází architekt Petr Hájek s veřejným prostorem. Mnohem obšírnější odpověď najdete v pracích jeho studentů na výstavě [anastomosis], která se právě teď koná v DOXu.

„O výstavě jsme s kolegou Jaroslavem Hulínem a se studenty začali uvažovat už před dvěma lety,“ hovoří o přípravě náročně, a přitom elegantně pojaté výstavy. „Původně jsme měli představu prezentace v prostorách fakulty architektury nebo Národní technické knihovny. Nakonec jsme se rozhodli, že téma představíme širší veřejnosti, a tak jsme zvolili instituci mimo prostředí školy.“

Byl omezen počet návrhů na jednoho studenta?
Teroreticky nebyl, ale obtížné bylo zvládnout více než jeden návrh. Vlastně se to stalo jen jednou. Na úkolech se pracovalo v průběhu čtyř semestrů. Když u nás studoval někdo více semestrů, dostal se k práci na více lokalitách.

Petr Hájek
Absolvoval FA ČVUT v Praze v ateliéru Aleny Šrámkové a poté Školu architektury Emila Přikryla na pražské AVU. V roce 1998 založil s Tomášem Hradečným a Janem Šépkou architektonickou a projekční kancelář HŠH architekti. Kancelář od svého založení získala za své projekty a realizace řadu ocenění, momentálně pracují na svém posledním společném projektu – na hudebním sále a rekonstrukci objektů na Zámeckém návrší v Litomyšli. Od roku 2004 učí na FA ČVUT v Praze. V roce 2009 založil architektonickou a projekční kancelář Petr Hájek Architekti, v jehož rámci připravuje například stavbu vzdělávacího centra KCEV ve Vrchlabí nebo staví experimentální dům v Lipencích.
Více o architektonickém studiu Petra Hájka na www.hajekarchitekti.cz



Výstava má dobrý ohlas v médiích i mezi mladými lidmi. Máte pocit, že po měsíci, co je výstava k vidění v DOXu, se rozhýbaly ledy ohledně debaty o veřejném prostoru a odpovědnosti za něj?
Cílem výstavy je, jak říkáte, rozhýbat veřejný dialog o městě a životě v něm. Ne že by před tím nic takového neprobíhalo, ale děje se tak izolovaně. Univerzity výsledky prací nezveřejňují skoro vůbec a diskuse se odehrávají uvnitř akademického světa. Na úrovni veřejné správy jde spíše o technické debaty a řeší se aktuální problémy. Většinou se „z ruky“ zadávají různé studie nebo analýzy. Téměř se nevypisují žádné veřejné architektonické a urbanistické soutěže. Jak ale chcete získat kvalitní řešení, když místo architektonické soutěže vypíšeme výběrové řízení, kde je hlavním kritériem cena projektu?

Budete v podobných výstavách pokračovat?
Ano, ale nechceme se opakovat, takže to podruhé zkusíme udělat jinak. Pro hledání nových přístupů v oblasti urbanismu jsme založili Laboratoř Experimentální Architektury. LEA již druhým rokem pracuje na výzkumu strategií pro využití řeky Vltavy jako veřejného prostoru. Studentské práce její teorie prověřují na konkrétních místech s konkrétním zadáním.

[anastomosis]
Současné středoevropské město je evolučně zamrzlé. Jeho struktura je z hlediska urbanismu a infrastruktury pevně definovaná. O to bolestněji přijímá nové výzvy a potřeby. Na základě dvouletého výzkumu v oblasti urbanismu vznikl projekt [anastomosis]. Tento termín označuje v biologii propojení dvou systémů v těle – pokud zanikne, tkáně a orgány odumírají.
Nechceme město přestavovat, doplňovat, opravovat. Chceme nastartovat regenerační proces. Chceme v jeho tkáni pouze vytvářet spojení, která budou aktivovat a prokrvovat jeho části. Tato spojení chceme vytvářet architekturou s iniciačním potenciálem. Cílem je vytvořit životaschopné město, které jsme pojmenovali [anastomosis].



Jste jedním z těch, kdo ovlivňují budoucí architekty. Jak byste definoval českou architekturu?
Já českou architekturu jako fenomén nebo nějakou obecnou kvalitu zatím nevnímám. Máme dobré architekty a některé návrhy mají světovou úroveň, ale bohužel se většinou nezrealizují. Pro vznik něčeho jako je národní, chcete-li česká, architektura, je zapotřebí mimořádného výkonu celé generace. To u nás není. Možná je to i tím, že architektura je všeobecně vnímána jako řešení vizuálního problému. Že jejím cílem je nadesignovat fasádu, aby vypadala hezky, nebo udělat příjemný interiér. Takže je něčím navíc, protože stejně neřeší podstatné problémy. Je to také dáno tím, jak se architektura vyučuje, jakou ji žádají klienti a jakou produkují architekti. Jenže potenciál architektury je mnohem větší. Jen se nevyužívá.

PechaKucha
Projekt PechaKucha [peča kuča] umožňuje v 6 minutách, 40 vteřinách a na 20 obrázcích prezentovat publiku to nejlepší ze sebe, ať už jste architekt, designér, umělec či vizionář.