Narodil se před třiceti pěti lety v Ústí nad Orlicí. Do hlavního města přišel studovat a dnes ho zná celá Praha. Je výrazným iniciátorem kulturního dění v prostoru veřejném i soukromém – provozuje dvě kavárny, kde se dveře na chvíli zavřou až po skončení pracovní doby. Do ulic rozmisťuje piana, aby rozpustily jejich ruch a hluk. A pokračuje i za hranice pražských čtvrtí. Romantismus přetavený do současné doby pod taktovkou Ondřeje Kobzy.

Jsi posedlý veřejným prostorem. Jak tahle silná vášeň vznikla?
Asi nejvíc mě o veřejném prostoru naučil uvažovat Auto*Mat. Když jednou za rok něco silného zažiješ, tak se pak probourají hranice toho, co všechno je možné, a chceš to pak častěji. Já město vnímám podobně jako krajinu v přírodě – tam taky hledám silná místa a zákoutí. Jdu krajinou, procházím jí, putuju. Podobně, jako si v krajině můžu lehnout do trávy a dívat se na kopretiny a slunce, tak i ve městě se můžu posadit na schody u kostela svaté Ludmily a poslouchat zvonění zvonů. Jak člověk přirozeně vnímá náves nebo krajinu na vesnici, tak vnímá i město. Jsem posedlý prostředím, ve kterém žiji. Jako se snažím zabydlet si byt, aby mi tam bylo dobře, stejně se snažím zabydlet i veřejný prostor. Je to krajina, kterou jdu každý den do práce. Může to znít možná sobecky, ale myslím, že bychom si měli více brát ze svých možností – můžeme věci uskutečnit, a ne jen čekat, co nám připraví úředníci nebo politici. Veřejný prostor nemusí sloužit jen pro přepravování z bodu A do bodu B.

Veřejný prostor je tedy dost přístupný, ale málokdo si uvědomuje možnosti jeho uchopení. Nebo myslíš, že lidi spíš pečují o to, co mají doma?
Z hlediska komparace jiných měst jako třeba Berlín nebo Jeruzalém určitě – člověka nenapadne udělat si třeba u řeky piknik. Neříkám, že se to neděje vůbec, ale jen málo lidí to nakonec uskuteční. Nemusíš jít do drahé restaurace s výhledem na Pražský hrad a utratit za to pět tisíc. Prostě za málo peněz hodně muziky. Je to hlavně o prolomení možností. Věci se šíří hodně rychle. Občas stačí cvrnknout do domina a najednou se to rozproudí jako lavina. Myslím, že spontánní akce se tady dějí málo.

Mluvil jsi o Berlíně a o běžném fungování lidí ve veřejném prostoru. Proč myslíš, že v Praze to doposud takhle nefunguje? V čem je bariéra?
To netuším. Zaobírám se tím, pátrám po esejích, které se zabývají vztahem občanů k veřejnému prostoru, ale v tuto chvíli to nevím. Možná to pramení z 90. let, kdy se akcent dával na privátní zalezení do domu a veřejný prostor byl opravdu jen tím přepravištěm z ulity do další ulity věžáku nebo kanceláře. Nevím, jestli to lze dát do teorie. Ty věci se spíš dějí, než že se dají nějak uchopit do slov.

Kdy vznikly tvé vize o veřejném prostoru jako médiu?
Během studií na vysoké škole. Prvopočátkem asi bylo to, že když něco není, tak se to musí vytvořit. Když se nám v Ústí nechtělo jít na tamní diskotéky, udělali jsme si vlastní alternativní program s kvalitní hudbou a čtením básní. Vidíš, co není, a zrealizuješ to. Otevřel jsem si kavárnu – říkal jsem si, že těch alternativních stále není dostatek. I piána v ulicích jsou záminka pro nějakou interakci a probouzení vlastního uvědomění, že prostor je prostě pro lidi. Je to přirozený postoj – starost o prostředí, ve kterém se pohybuješ.

Z jakých důvodů sis vybral hlavní město pro realizování svých představ?
Přistěhoval jsem se sem z Ústí nad Orlicí kvůli studiu a tak to vyplynulo. Jsem patriot a chtěl jsem být v centru dění. Tam, kde je katedrála, ostatky svatého Václava… kde se odehrávaly přelomy.


Zabydlení veřejného prostoru je možné

Vnímal jsi v době svého života v Ústí nad Orlicí, že ti prostředí nevyhovuje? Měl jsi už tam tendence něco měnit?
V malém městě se fenomén veřejného prostoru dá podle mě hůře pochopit. Podle teorie souvisí hodně s anonymitou, demokracií, s interakcí lidí atd. V Ústí mě přemýšlet nad společným prostorem prostě nenapadlo, tam to nějak funguje samo. Člověka baví někoho potkávat a být na vzduchu, a to kdekoli, kde zrovna žije. A když fungují sousedské vztahy, jde to vážně samo.

Proč myslíš, že otevření myšlení, které jsi přinesl do pražského veřejného prostoru, tady nebylo dřív?
Skrze média to může vypadat, že jsem to zapříčinil já, ale myslím, že tu jsou daleko zásadnější lidi, jako třeba ti okolo Auto*Matu. Ale ano, když něco dělám, tak chci, aby to mělo efekt. Chci lidi inspirovat a říct jim – ano, buďte drzí. Přišel jsem na úřad, představil se, řekl jsem, že bych chtěl tady na náměstí instalovat jukebox, kde by básníci četli své básně, a řekli mi – jo, to se nám líbí. Možnosti leží na zemi. Jiskra se může vykřesat z ničeho nic. Musí to sice mít určité hranice, ale zabydlení veřejného prostoru je opravdu možné.

Co je tedy příčinou toho, že jsi z těch nejvýraznějších, kterým se ty vize daří realizovat?
Možná ty kavárny, které mám. Asi i projektem pian jsem uhodil hřebíček na hlavičku. V lidech to rezonuje a odezva je hodně výrazná. To mi dává možnost tyto vize hlásat. Teď je zima a možností není tolik, ale od jara budu lidi provokovat. A hlásat tyto jednoduché věci. Budu objíždět gymnázia, říkat, co se nám podařilo, a ptát se – co napadá vás. Od houpačky v parku po instalaci hudby do kanálu.

Máš představu, jak bude Praha vypadat třeba za dvacet let – ať se příliš nevzdalujeme od současnosti?
Kdyby ses zeptala na pět, tak bych možná věděl, ale dvacet… Tak dáme deset. Líbilo by se mi, kdyby Praha žila víc na ulici. Kdyby se rozšířil fenomén farmářských trhů a byly třeba každý den spojené ještě s nějakou další kulturou. Myslím, že nám nezbude nic jiného než se angažovat sami. Možná to zase bude tak, že si území nikoho i témata s tím související vezmeme my lidi.

Vnímáš Prahu jako město pro budoucnost? Nežijeme si tady takovou mladistvou utopii plnou večírků a kultury se zavřenýma očima k realitě?
Spousta lidí pořád strašně studuje, což je důležité, ale rád bych, aby víc dělali aktivity. Ne, že budou sedět v knihovnách a chodit na večírky, ale třeba si vezmou gumáky a půjde se projít Botič. Lidi rádi pomáhají, jen potřebují někoho, kdo to iniciuje. Rádi se sdružují. Chce to hlavně podněty.


Spontánní akce se tady dějí málo

Café V lese už je kultovním podnikem a podařilo se mu to dost rychle. První, co mě napadlo, když jsem ho v roce 2010 poprvé navštívila, bylo – konečně kavárna s berlínskou atmosférou. Chtěl jsi, aby takhle zapůsobilo?
Je to asi tím podobným duchem. Mým a lidí, kteří dělají kavárny v Berlíně. Mám tam starý designový nábytek ze 70. let, protože jsem neměl peníze na nový. Je to spíš napojení na podobný vizuální vkus než záměr.

Jaký obraz nejvíce zobrazuje to, co se snažíš namalovat skutečností? Lidé v kavárnách, zábava, tanec, kultura…
Nedokážu říct, ale u pisoáru v café V lese mám Bruegelův obraz Zápas masopustu s půstem. Jsou na něm spontánnosti. To, co jde z žaludku ven. To, co je v člověku – masité, tělesné věci. Určitě se takové události nemohou dít každý den – karneval nemůže být celý rok, ale je fajn popustit uzdu karnevalovému rysu světa trošku víc.


Území nikoho si vezmeme my lidi

Jsi známý svou činností pro lidi. A co děláš pro sebe? Jak trávíš svůj volný čas?
Teď jsem si nově pronajal baráček na Bezdězu pod hradem. Občas tam jezdím, snažím se přečíst si něco z jiného světa – třeba nějaké básně. Od nového roku budu chodit na soukromé hodiny poezie. Chci se zaobírat tím, jak vznikají verše, báseň. Mám zalíbení v tom, vystihnout nějaký pohled, záchvěv, pocit do sousloví. Teď v adventu jsem chodil do katedrály na roráty. To jsou ranní bohoslužby, kdy musíš vstávat o půl páté, abys je stihla. To je Praha, kterou vidíš z úplně jiné stránky – jedeš nočním městem, jsi v katedrále, kde nejsou žádní turisti, slyšíš vlastní kroky a do toho ti svítí jen svíčky a zpíváš zpěvy z doby Karla IV.

Jak se stavíš k umění ve veřejném prostoru? Vnímáš akci Six Pianos jako happening, nebo jsi jen produkoval koncert?
Na prvním místě chci jednou za měsíc dělat koncerty ve veřejném prostoru. V říjnu byl koncert šesti pian na nádvoří Novoměstské radnice, v listopadu proběhl na Hlavním nádraží, v prosinci hráli na piana bezdomovci na Václaváku. V lednu bude koncert na ledě a kolem piana se bude bruslit a v únoru by měl být v tunelu Blanka. Chci odbourat hranice toho, co to vlastně veřejný prostor je.

V jakém světě nebo době žiješ?
Já si to tak kompiluji. Ranní roráty v katedrále, jízda na kole na Náplavce v létě, výlety po pražských periferiích, kde žijí bezdomovci, po procházkách v takovém tom území nikoho. Kompiluji si svůj svět z takových autentických věcí.


Nejsem bohém, víc se držím

Tři hodnoty, které jsou pro tebe zásadní.
Třeba vděčnost. Vděčnost za to, že tady člověk má to štěstí být, je zdravý, dostal nějaké dary, potence. Pak asi starost o prostředí a okolí, o sousedy. To souvisí hlavně s lidmi. Taky popostrkování lidí dál. Možná je to drzé nebo pyšné. Ale i já to potřebuji.

Jak vypadá dnešní bohém?
Asi by měl na něco hrát. Ideálně na kytaru nebo piano. Umí říct dost nepatřičné věci ve společnosti, nebojí se trapnosti. Umí vyhmátnout, když někdo hraje hry nebo nosí masky – umí to říct. Má zaujetí pro věc. Že třeba dlouho nejedl nebo nespal je vedlejší.

Takže jsi popsal sám sebe?
Ne, to ne, já jsem ještě takový docela reflektovaný. Víc se držím. Tihle bohémové nemají hranice a jsou víc živelní.

Jaké přízvisko, které dostáváš, je ti nejbližší? Často se o tobě mluví jako o kavárníkovi…
To se často mění. Rád bych byl takovým pošťouchávačem lidí k aktivitám. ∞