Procházel jsem se zenovým lesem. Sedl jsem si na mechem porostlý pařez, že budu před kolemjdoucími předstírat meditaci. Místo toho jsem začal psát a dopsala mi propiska. Tak mě tam spatřili s několika slovy a čmáranci. Děcka pozdravila.

Nebylo to úplně bez citu, ale od začátku jsem ji upozorňoval, že se mnou nic nebude. Chvilkové mecheche, nic víc. Přiložím, ohřeju se, potěším se, potěším ji a zase půjdu. Dělal jsem si předem alibi a ona pořád souhlasila.

Popíjím v kavárně Nové scény. Je odtud dobrý výhled na rej tramvajové zastávky Národní divadlo. Dvě smažky svižně šlapou a přímo do kroku jim přijede devítka. Z osmnáctky vystupuje dívka v klobouku s deskami výkresů v podpaží. V němém úžasu zhlížím tu scénu jako skrytá kamera. Vyměňuju si pohledy s blonďatou servírkou v uplém tričku, která jako by sem zabloudila z fitka. Hrotí oční kontakt za účelem zjistit, zda mi něco nechybí. Čaj ne.

Starý mládenec, to není v žádném případě pouze muž. Takovým klasickým starým mládencem se může stejně dobře stát i žena. Nikoli stará panna se sedmi kočkami, ale zcela obyčejná, moderní holka, která rázem zčervená při nečekaně položené otázce: „A jak se ta postel vlastně rozbila?“ Dostat se do staromládeneckého stavu je až překvapivě jednoduché. Stačí se několikrát spálit.

Odpoledne, nenamalovaná, lehce rozespalá a naštvaná vybíhám s pytlem odpadků. Ve výtahu potkám sousedku. Přísahám, že ji vidím tak potřetí v životě.

Snažím se nekonzumovat příliš zbytečných zpráv, které tak štědře servírují v tisku. A tak lovím informace převážně na síti mezi blogery. Na jedné z mých oblíbených stránek jsem se dočetla tuto zajímavost: Člověk se stává profesionálem, pokud určitou činnost vykoná desettisíckrát.

Atmosféru kina nenahradí televize ani promítání na stěnu proti gauči. Ta sounáležitost s ostatními zpestřuje filmový zážitek. Pravidla kinového sdílení totiž nejsou pevně definovaná. Vytříbené způsoby diváků začínají vyplouvat na povrch záhy po zhasnutí světel v promítacím sále.

„Potkáme se dneska večer?“ Přečetla si novou zprávu a radost se jí rozlila po celém těle. No konečně! Už si myslela, že mu to bude muset nějak říct sama. Feminismus, že jo.

Stalo se v létě, ve kterém se kdekdo chystal z města. Tomu, kdo už má svůj díl odpočinku vybraný. Kamarádi zaúkolovali. Jen pohlídat domácího mazlíčka – třeba kočku. Na péči prý úplně nenáročnou. Když ptáčka lapají… určitě to znáte.

Zaskočilo ho, že se cítí tak provinile. Opakoval si, že na tom přece nic není. Jednou to přijít muselo. Každý začátek má v sobě předzvěst konce. Princip jin a jang, říkal si v duchu. Ve zrození je zároveň zánik, v kráse ošklivost. Oddaloval to dlouho, tak dlouho, jak to jen šlo. A včera večer to konečně rozsekl.

Vstávat se mu nechtělo, ale potřeboval se vymočit. Málem zakopnul o igelitový pytel s nevynesenými odpadky. Konzerva od sardinek se skutálela a potřísnila předsíň páchnoucím olejem. „Kurva!“ zařval Jiří a vztekle kopnul do dveří. „Zkurvenej život!“

Mladá hezká dívka s hnědými vlasy, rovně ustřiženými, dlouhými do půli stehen, stojí na hromádce žlutého a červeného listí a kochá se, jak krásně s dědečkem vybudovali nový bazén.
Její bratr Karel, hudební skladatel, přichází a divně se tváří. Přistoupí až k dívce a zakousne se jí do ruky. Dívka si prohlíží kousanec a dojde jí, že bratr už je zombie a nyní se i ona stane zombií.

„Kde je?“ ptá se.
„V ložnici, maluje,“ řekl jsem.
„Já nevím, jestli to byl dobrej nápad sem chodit. Já ji vlastně moc neznám…“ z nervozity si zapálil obráceně cigaretu.
„Klid. To je v pohodě. Je ráda.“
Zvedli jsme se a šli za ní do ložnice.

Dala bych si kávu. A okno by sneslo zásah vodou a saponátem, ty šmouhy jsou přímo ostudné. Na čele mi raší beďar, to je ještě ostudnější. Copak jsem nějaká puberťačka? Včera jsem v klubu viděla, jak se dva kluci líbali a osahávali.

Zavolala mi kamarádka. Chtěla, abych šel k ní. Bylo mi hned jasné, že se něco děje. Ona není ten typ, který volá proto, aby klábosila.
Viktorie tráví svůj čas nejraději ve vaně. Je to její místo, její osobní prostor, její skrýš. Ve vaně je doma, ve vaně k ní nemůže okolní svět. Ve vaně může o okolním světě nerušeně přemýšlet, aniž by se jí dotýkal. Jinde to tak není, vysvětlovala mi.
Vešel jsem a viděl jsem ji v její obvyklé poloze. Seděla ve vodě, kouřila cigarety, pouštěla si hudbu na notebooku a poblíž ležel telefon.

Nad městem se převaloval soumrak smíchaný se smogem a postupně zakrýval všechny odhozené vajgly a psí výkaly v ulicích. Vladimír odlepil oči od obrazovky počítače a zadíval se z okna.

Posedávám na baru a bloumám. Koukám kolem sebe a hledám ve svých myšlenkách tu, která by mne uchvátila. Není to jednoduché a vím, že s přibývajícími pivy to bude ještě složitější. V hlavě se mi odehrává zmatek jako obvykle.

Zavřela oči a pomalu se propadala do sladkých krajin spánku. Rytmizované drncání vlaku ji uspalo. Pak se jí do snu vkradla jakási cizí tvář. Zuzana se leknutím probrala. V ten moment zjistila, že v kupé nesedí sama.