Smrt jako zábava

Biofilie a nekrofilie. Organické a mechanické. Život a smrt. Láska a nenávist. Oddělit je nelze. Ale mohou existovat jeden na úkor druhého.
„Destruktivita není s biofilií paralelní, ale je její alternativou. Láska k živému nebo láska k mrtvému je základní alternativou, před kterou stojí každá lidská bytost.“¹

Dnešní svět nahrazuje živé mrtvým. Stává se souhrnem neživých věcí, vše se automatizuje, erotika je degradována na soulož a soulož na pouhou technickou zručnost. Lidstvo vyvíjí robota k obrazu svému, snad se tak snaží stát bohem, zapomíná ale na to, že stroji sice dokáže předat vědomí, ale už nedokáže stvořit empatii. Dnešní člověk se jeví jako velmi odcizený své přirozenosti. Civilizace jakožto druhá příroda s sebou přináší pohodlí, pohodlí umožňuje rychlé zapomnění, zapomnění se stává sladce chutnajícím jedem, jehož účinkem se z lidí stávají tupá dobytčata. Postoj většiny ke světu je poznamenán použitelností – poznávají, aby použili. Použili a zahodili. Takové uvažování s sebou přináší neschopnost emočního prožívání; vášeň a vzrušení jsou vyvolávány rychlostí, situacemi na pokraji smrti. Módní trendy se střídají rychleji, za dva týdny je z nového již staré a znuděnému mozku trávícímu nové dojmy rychleji než žaludek je potřeba předhazovat stále tučnější a zábavnější pokrmy. Novodobým morem se stala nutnost zábavnosti. Co nepobaví, neprodáš. Hlavně nemít čas přemýšlet, myšlení bolí. Bavte mě, říká dav jedněmi ústy. Přišla tedy virtuální realita, pasivní zábavu plně založenána strojích. Jsem líný si představovat, počítači, vymysli za mě něco. Jsem líný se pohybovat, stroji, hýbej mým tělem. Jsem líný existovat, život mne vysiluje, umřít mne namáhá…

Zábava slouží zapomnění, zapomnění na vlastní konečnost, jako kdyby hromadění mělo zaručit věčný život. Lidé pak žijí bez-vědomě, neboť jedině plné, úplné, celistvé vědomí je vědomím. A tak zůstává jen mrtvolný chlad, úsměšek na místě úsměvu, obličej místo tváře. Stále přetrvává názor všemohoucnosti vědy, absolutistický tyran Rozum ještě nebyl sesazen. Postupně dochází ke zbožštění techniky, popularizaci kosmického průmyslu – nastupuje archetyp homo cosmicus. Lidstvo se stále více rozpíná a za sebou nechává jen hory odpadků a pocit studu nad nepřítomností pokory.

Dnešním symbolem smrti jsou antisepticky krásné, lesklé stroje, nikoliv páchnoucí mrtvoly. Kov, nikoliv výkaly. Ruku v ruce s rozumem nadřazeným citu dochází k přeceňování významu strojů. Lidstvo samo sebe zahlcuje mechanickým materiálem, dusí se pod tíhou věcí. Zvolilo cestu záhuby, nenávisti k životu; snad ještě ani netuší, nakolik je samo sebou otráveno. Až na to přijde, bude již příliš senilní na sebevraždu. Ale to nevadí. Stroje se o vše postarají.

______________

[1] Fromm, E., Anatomie lidské destruktivity, LN, Praha 1997; str. 359