A je to tady! Není cesty zpět, neboť jsem překročila pomyslnou hranici. „Já těm děckám asi už nerozumím,“ vyklouzlo mi z pusy při jedné zapálené debatě. Kamarádka, toho času učitelka na gymnáziu, usrkla vína a dodala „jsou hrozně pasivní, jenom čekají, co jim kdo podstrčí pod nos.“ „To my v jejich věku,“ přitakaly jsme si, „my jsme nebraly všechno jako samozřejmost.“ A tak jsem se poprvé dostala do pozice těch, co kritickým okem pozorují, kam ta dnešní mládež spěje a kteří si už notují s Petrou Janů: „doma řezali je málo, jak se zdálo, kam to vede, se ptám?“

Představy o mládí, stáří a dospělosti se mění. Jasno jsme měli ve školce, kdy jsme vzhlíželi k velkým a samostatným školákům, co už umí číst. Podobný milník pak pro mě znamenala cifra 18. To už byl věk maturantů a ti po chodbách gymnázia chodili s kufříky a tvářili se nesmírně seriózně. Potom už je amen s veškerou srandou, říkala jsem si. Nastává kolotoč rodiny, práce, vážnosti, kompromisů a přetvářky.

„I naše generace má svoje prominenty, program je rezignace a facky argumenty…“ zpíval Karel Kryl v Pasážové revoltě. A spousta jeho souputníků si myslela, že nastupující generace, která vyrostla ve svobodě, bude lepší, zajímavější, otevřenější. Měli pravdu nebo tyto verše můžeme vesele vztáhnout i na sebe? Přikláním se ke druhé možnosti.

„Je to vtipný, je tam nadsázka. Vy přecitlivělí třicátníci to tam nevidíte, my mladí jo,“ objevilo se v diskuzi pod předvolebním burcujícím klipem „Přemluv bábu“ od Issové a Mádla. „Pan Mladý“ byl ročník 1982, ale ty dva roky mu přišly jako obrovská bariéra.

„Výhodou je mladý dynamický kolektiv,“ čtu zrovna v jednom inzerátu. Představuji si hromadu výskajících „kchůl lidiček“, kteří vyhlašují „zaměstnance měsíce“, mají hladce oholené tváře a workoholický zápal v očích. A ozývá se ve mně moje skeptické já.

Proč tohle vlastně řešit? Je to kvůli všudypřítomné reklamě, kdy se na nás denně valí tuny omlazovacích krémů? Jsme infantilní společnost posedlá mládím? Chceme zůstat přerostlými dětmi, které umí jen natahovat ruce a křičet „já chcííí“? Nebo je tato úvaha příslovečnými kyselými hrozny někoho, kdo může spolu s Jiřím Zmožkem pět: „Už mi lásko není dvacet let, už mi není ani dvacet pět?“ Je směšnější čtyřicátnice stylizující se do rozpustilého diblíka nebo prototyp mladého konzervativce, který od svých šestnácti let chodí v obleku a proti jehož názorům je kdejaký důchodce rozevlátým buřičem? A co to vlastně znamená chovat se přiměřeně věku?

Někde jsem četla zamyšlení: „Květinové děti hlásaly – nevěř nikomu, komu je nad třicet, jejich punkoví nástupci nevěřili vůbec nikomu a na přelomu milénia začalo platit – nevěř nikomu, ani sám sobě.“ S dovolením si tyto věty vypůjčuji. A pardon, už musím končit, v televizi dávají americký dokument o skupině důchodců, kteří přezpívávají punkové a rockové fláky. Beru to jako inspiraci do budoucna. Tedy v případě, že předpověď na rok 2012 je opravdu mylná.