V Praze existují dva typy mladých lidí – socky a umělci. Socky jsou skoro všichni. Jsou to ti, co studují na FF, PF, FSV, zkrátka UK (a chodí do HanyBany). Pak jsou tu umělci. Ty poznáte tak, že by chtěli studovat na FAMU, VŠUP, AMU a TAM.  Většinou se koncentrují u stolu s někým, kdo TAM opravdu je. Když jste socka, chcete být s umělci. Když jste umělec, chcete zůstat mezi svými.

Já jsem socka. Jako socku mě vždycky odzbrojí otázka „Are you from FAMU as well?“ od ženy zpravidla krásně oblečené. Co mám odpovědět? Jsem socka, ale mám mimikry. Mám taky kontakty a tak bych mohl hrát. Nehraju, řeknu: „No, not at all.“ Zvídavý pohled se otočí a mlčí. Mlčím taky. Moc toho totiž nenamluvím, vybírám si proto ženy, co mluví moc. Já poslouchám. Dva, co by poslouchali, by poslouchali ticho. A kdo ho chce dneska slyšet, že jo?

Umělci nemají rádi socky, co chodí s umělkyněma. Umělci mě nemají rádi. Já je taky ne, ale neustále mě to k nim táhne. Hledám to, čím to je už dlouho. Je to alkoholem podpořená spontánnost a otevřenost, kterou kluci z FELu nemají? Je to originalita, jelikož je řídícím prvkem mého života? Nevím. Problém ale je, že opakovaná originalita je všedností. Takže mám vnitřní rozpor. Být či nebýt originální?

A k tomu mám i ten rozpor vnější. Jak jsem již napsal, umělci mě nemají rádi, umělkyně jen zřídkakdy, a to jen do chvíle než zjistí, že sem fakt stoprocentní socka. A socky nemám zase rád já, protože nejsou tak zábavní a uvolnění jako umělci. Sakra.

Nedá mi to, a i přes moji přirozenost se k dívce nakláním znova. „I‘m sorry to say that I’m not an artist,“ pravím. A ona: „Oh, are you from the department of conceptual art?“ A co teď, když je tak hezky oblečená.

autor: Boreque C. Skála