Vycházím z toho, že melancholie je pasivní postoj. Podzim. Čekání na zimu, na sníh (ten asi nepřijde), na vánoční koule v obchoďácích, na koledy (když je nemusíte zpívat), na Krakonoše a lyžníky (a jejich ústřední píseň), na dušičky, na světlo, které se vrátí až na jaře, na prémie (ty taky asi nepřijdou), na pár dní volna (ještě nepřišly, a už jsou skoro pryč), na vůni cukroví (letos bude drahé, nebo hnusné, protože máslo znamená chuť), na sezení s teplým čajem u okna (to stejně nikdy neuděláte, kdo to proboha dělá?).

Miluji melancholii. Jsem melancholie. Moje kamarádka říká, že když nejsi progresivní (agresivní?), tak jenom čekáš. A to je špatně. Něco ti utíká mezi prsty, kluci si najdou raději holku, která je bude agresivně držet, dávat jim pravidla, bude vědět, jak má jejich vztah vypadat a tam je bude sunout. V práci nepostoupíš. Okolo tebe budou lidi dostávat nové macy a víc peněz, budou rozkazovat více lidem a ty budeš pořád sedět na jednom místě a jezdit myší dokola. Jsem taková? Melancholie, která čeká, až ji někdo s tahem na branku kopne do sítě a všichni okolo budou křičet gól a já budu vědět, že ten úspěch není můj? Že jsem byla jenom součástí, a tak se můžu chvilku culit se zbytkem týmu do kamerky?

Budu čekat dál
Vidím to jinak. Moje melancholie, moje čekání, je vlastně důvěra. Přijde každý, kdo má přijít, a přijde i s tou velikou omluvou na čele. Moje melancholie možná sedí tiše v rohu, ale díky poctivému pozorování už dávno ví to, co spěchající lidi neměli možnost zachytit. Nevydává zbytečnou energii na špatných místech a sbírá sílu, aby neměla později touhu Vánocům ty koule urvat.

Pomocí minima otázek pozná dobré úmysly a ví, že svoboda se nerozdává jako koblihy. Svobodu prostě máš. Tohle ví i Blade Runner. Moje melancholie sice občas fňuká, že jsou replikanti lidštější než lidé a že domov je tam, kde máte klubovou kartičku, ale mezi obrovskými neony z roku 2049 tancuje ve stejném dešti jako dneska. Moje čekání je kyberpunková jistota, že nejlepší je to právě teď. ∞