Stojím v okně, dívám se ven. Večer, světlo lamp. Tanec stromů ve větru, postava, která někam pospíchá, jen klapot bot. Bot. Bot.

Vycházím z toho, že melancholie je pasivní postoj. Podzim. Čekání na zimu, na sníh (ten asi nepřijde), na vánoční koule v obchoďácích, na koledy (když je nemusíte zpívat), na Krakonoše a lyžníky (a jejich ústřední píseň), na dušičky, na světlo, které se vrátí až na jaře, na prémie (ty taky asi nepřijdou), na pár dní volna (ještě nepřišly, a už jsou skoro pryč), na vůni cukroví (letos bude drahé, nebo hnusné, protože máslo znamená chuť), na sezení s teplým čajem u okna (to stejně nikdy neuděláte, kdo to proboha dělá?).

Naši přítomnost z části tvoří zvukové podněty, které ovlivňují naše rozhodnutí, prožitky a pocity. S nadcházejícími měsíci však nepřichází pouze tma, ale i něco, co je věčné, neměnné a poslední dobou pro nás i vzácné. Ticho, ten libozvučný nezvuk, který tak nutně potřebujeme.

Bílý křížek a dvě lípy. V pozadí prázdný billboard. Melancholie? Lesy jsou tu tak tmavé. Co je to melancholie? Třeba něco jako kořeny stromu, který už neexistuje. Je těžké předpokládat, že víme, komu patřily. Je těžké předpokládat, že víme. Jakou stranou padají listy ze stromů na zem? Nezbývá než doufat, že se nezvedne moc silný vítr…

Změny facebookových ikonek na motivační předvolební, změny nálad i počasí. U nás v redakci proběhly změny radikální.