Krize je slovo skloňované ve všech pádech. Pracovní úřady praskají ve švech, zaměstnanci bez mrknutí oka denně odpracovávají několikahodinové přesčasy a číšníci si zvykají na stále menší spropitné. Strašák finanční krize stále obchází naše poklidné příbytky, a i když to chvíli vypadalo, že s novým rokem postupně zmizí jako černá pára nad spáleným hrncem, stále se nad námi, potvora jedna, převaluje ve formě těžkého bouřkového mraku.

„Jsi blázen, teď, v době krize, dát výpověď!“, kroutí lidé hlavou nad neuváženými kroky svých známých. Vždyť doba je nejistá a vyplatí se přikrčit se. Aspoň vyčkat, zda z onoho mraku uhodí ničivý blesk, anebo ne.

„Krize je největší inspirace,“ vypadlo ze mě jednou při hovoru. Probíralo se téma, jestli je možné vytvořit něco na povel. Třeba hudbu. Když nadejde ten trýznivý moment, ve kterém na dveře klepe deadline čili česky uzávěrka a člověk nemá lautr žádný nápad.

Toto téma už bylo zpracováno mnohokrát. Umělec, který najednou ztratí talent. Má pocit, a dost oprávněný, že už nic nevytvoří. Nebo nic, co by stálo za řeč, a otevírá se před ním chmurná vyhlídka žití s vlastní průměrností.

Irská kapela Therapy? zpívala píseň o tom, že „Happy People Have no Stories“, Bohumil Hrabal sbíral po putykách historky blábolivých pantátů a zkrachovalých existencí a Virginia Woolfová ve svém pokoji ostřila tužku myšlenou na vlastní smrt. Osobní neštěstí živí tvůrčího ducha. Ale lze tímto způsobem žít?

S pocitem štěstí trýznivé touhy ustanou. Ideální je šťastně se zamilovat. A člověk si oddechne, chmury odletí jako hejno vyplašených hus. Na jak dlouho ale, než začneme znovu toužit po něčem, nacházejícím se kdesi za obzorem?