Cítíš nechutenství z příliš jasných slov.
Z pravdy, která jimi protéká
a jejíž nedomykavost dobře znáš.
Po nocích přichází do tvého kotce
rozeznávat tvary nábytku a lidí.
Stavět z nich škaredá puzzle
pro vyděšení dospělých,
s nimiž se stýkáš,
a s mastným kalem v očích pozoruješ,
jak se – pokolikáté už? –
mnohým topoří nedotykadla.

…

Zabouchnutý v limbu
trvalejším než prve,
když noc protekla zpuchřelým těsněním oken
a vloudila se přítomnost nesoucí hebký břit.

Drátem šťourám mezi vesmíry,
kde září zámky na hvězdách
a neznámé kovy zdají se být lidmi.

Uzavírám přátelství s mozky
kvetoucími šťavnatým lupenem,
pod nímž se zdržují prší-li a hřmí.

Zabouchnutý v limbu
na planetě bez oken.

Stroje za psacími stoly
vychladlé uprostřed věty.

ze sbírky Měňagon (Pavel Mervart, 2021)