jaké štěstí
že lidé se nikdy nenasytí
zázraky – kdyby řekli:
viděli jsme a jdeme rozjímat, domů
na čem by ztroskotal Kristus

na čem bych ztroskotala já
běžte k sobě – na co čekáte
na co pořád čekáte

udělat to tak, aby se to líbilo
vydat takovou knihu, nemám-li
dům, nemám-li zahradu, nemám-li dítě
ani výbavu
vydat takovou knihu, aby se líbila
aby se alespoň měsíc, půlrok
aby ji někdo do oblíbených
udělat tak velkému množství lidí
rozkoš
z náklonu
hlavy

hitparády




strach

své muže drezíruju jako koně
bičíkem po krku, bičíkem přes nohu
cukr je uspokojení ústy
vydržte to
věčné očekávaní rány, věčné zdolávání
překážek

já to říkala, já jsem to říkala, říkala jsem
že mi bylo řečeno
nejsem kompatibilní
nic mi neschází, když jsem sama
ztráta samoty se trestá
mnohonásobně

pomalu se ti rýsují fialkové pruhy mé lásky
na plecích
a na srdci
já se nezdržím, musíš mě brát vážně, když říkám

své muže drezíruju
jako koně, ale ty nevěříš, bláhově spoléháš
na své zkušenosti
taková nebyla žádná, ne taková nebyla žádná

aby jí tekly slzy, a přece nemohla přestat
drezírovat své koně