Hranice mezi virtuální a skutečnou realitou se v posledních dnech stírají čím dál tím více. I kdyby člověk nechtěl žít virtuálně, není mu to v podstatě dovoleno. Otázkou zůstává, zda se virtuální realita promítne do budoucnosti umění spíše negativně či naopak pozitivně. Virtuální prohlídky výstav jako záchrana či naopak zkáza umění?

Dnešní svět je v zajetí sociálních sítí, v zajetí internetu. Velký Bratr, který všechno sleduje. O tom se již dlouho debatuje v kavárnách, nyní v obývacích pokojích. Zkrátka, o fenoménu jménem internet se mluví poměrně často. Virtuální realita začíná lidem nahrazovat jejich skutečný život, začíná je přerůstat. Nejprve byl vynálezcem a pánem člověk, nyní se může zdát, že se kolo začalo obracet opačným směrem. Člověk neustále pociťuje větší a větší tlak, který je na něj ze strany virtuálna vyvíjen. Avšak existuje v současné chvíli nějaká jiná alternativa? Vychází najevo, že neexistuje, což platí i pro oblast umění, která je aktuální situací zasažena velmi silně. Umění bylo přitom často únikem z těchto virtuálních sfér. Jedním z hlavních aspektů uměleckého díla je přeci jeho autenticita. Skutečnost, že je zde možnost setkat se s dílem tváří v tvář, prožít jej, dotknout se jej. Vyvstává tedy zásadní otázka – je schopna virtuální prohlídka výstavy plně nahradit zážitek z té skutečné? Mají virtuální prohlídky výstav větší návštěvnost než ty reálné? Leží budoucnost umění v rukou virtuální reality nebo je touto realitou naopak ohrožena?

Ztráta autenticity
Umělecké dílo předpokládá, jak již bylo zmíněno, autenticitu prožitku. Nyní, na nově vznikajících virtuálních výstavách, je však člověk obklopen uměním, které nemůže autenticky vidět ani zažít. Nachází se tedy mezi obrazy, které nejsou reálně přítomné. Nemůže je zažít v prostoru, vnímat jejich strukturu či velikost. Objevují se před jeho zrakem obrazy, které jsou zbaveny své „aury“, jak prožitek ze stanutí tváří v tvář originálu popisoval již Walter Benjamin. Ostatně, jeho stať Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti se zdá být v současnosti více než příhodná. Umělecké dílo, které člověk nemůže zažít v prostoru, na které nemůže nahlížet ze všech možných stran a úhlů. Umělecké dílo zbavené své aury, která zmizela v propadlišti internetu plného virtuálních kopií. Obraz, který není schopen zprostředkovat prožitek ve všech jeho úrovních a perspektivách. Lidé nemohou bytostně cítit přítomnost obrazu, před kterým se nachází. Nechat se obklopit aurou originálu. Stanout tváří v tvář skutečnosti. Skutečnosti, která je jen velmi těžko uchopitelná v případě virtuálních výstav.

Lehká dostupnost
Je však žádoucí se na tuto problematiku zaměřit i z opačného úhlu. Virtuální výstava je v současné době jediným způsobem, jak divákům zprostředkovat umělecká díla. Navíc způsobem, který je velmi lehce dostupný všem, ať již mají jakékoliv možnosti, ať se nachází kdekoliv. Nepovede tento fakt v konečném důsledku ke zvýšení návštěvnosti výstav? V pohodlí domova se již výstava či jakákoliv jiná kulturní činnost nejeví jako často obtížné rozhodnutí, nýbrž jako vcelku jednoduchá záležitost. A tak například výstava Devětsil 1920-1931 se najednou nekoná pouze v Praze, ale je rozprostřena do všech domácností, bez výjimky. Výstavy pro všechny bez rozdílu, taková lehce utopistická verze všední reality.

Téměř čili skutečně
Je tedy možno položit si otázku, zda je skutečně virtuální svět umění pouze negativní? Neexistuje zde možnost, že skrze absenci autentického prožitku se paradoxně člověk dostane hlouběji k podstatě uměleckého díla či umění celkově? Může se totiž stát, že právě díky nemožnosti se aktivně zapojovat do uměleckého dění, si lidé začnou bytostně uvědomovat jeho důležitost. Nedávno jsem četla knihu od Daniely Hodrové, kde byla tato tendence velmi trefně popisována slovem „téměř“. Často, pokud se člověk pohybuje ve sférách téměř, otevírá se prostor pro naději. Pokud k něčemu došlo jen takřka, je zde prostor pro imaginaci. Člověk stojí na okraji čehosi, co je nedefinovatelné, a možná o to jasněji tuto skutečnost dokáže definovat ve své mysli. Tedy ve chvíli, kdy mu dění na současné scéně nedovoluje jít na skutečnou výstavu s reálnými obrazy, nýbrž je vidí téměř, téměř zažívá jejich autenticitu, má možnost si díla dotvářet ve své mysli. Přemýšlí nad nimi, hloubá o nich, je jejich zajatcem – v pozitivním slova smyslu. V tu chvíli se možná paradoxně ocitá u pravé podstaty onoho obrazu. Zatouží jej opravdu spatřit, setkat se s ním tváří v tvář. Má možnost si uvědomit a prožít, jak je umění v jeho životě důležité, nakolik v něm hraje zásadní roli. Skrze nepřítomnost obrazů proniknout k jejich přítomnosti. Obrazy se ocitnou v lidské mysli, člověk ví, že je potřebuje, uvědomuje si sílu a moc umění.
Virtuální prostor jen velmi ztěžka nahradí ten skutečný. A pokud by se tak stalo, bylo by to nejspíše velmi smutné. Co je tedy pozitivní na celé této nutnosti žít virtuálním uměleckým životem? Člověk možná paradoxně mnohem intenzivněji pronikne k oné podstatě a úloze umění, o které se tak často mluví, avšak již méně se připomíná její důležitost. Někdo možná začne více číst, více poslouchat hudbu, více malovat, více navštěvovat virtuální výstavy, ale co je nejdůležitější – v budoucnosti snad začne častěji navštěvovat i ty skutečné. Skrze absenci autentického umění v životě si jej snad na konci této cesty budou lidé více vážit. Uvědomí si, že s uměním chtějí žít a stávat se jeho aktivní součástí.

autorka: Helena Todorová