„Ty se furt hledáš.“ Věta s negativním zabarvením, která implikuje nevyzrálost, často pronesená s lehkým, opravdu jemným opovržením s přídechem něžného politování v hlase mluvčího, toho, který si je sám sebou jistý. „Doufám, že se nikdy nenajdu,“ odpovídám.

Procit je, když v sobě rozpoznáš člověka: právoplatnou možnost, že to může být tak, jak to je. Zároveň možnost, že to může být jinak. Potom. Žádný spěch. Jinakost se může stát pastí. Krize identity nabývá intenzity. Je hřích být na očích. Je tohle povídka, recenze, úvaha nebo ctnost z grafomanské nouze?

Obnova člověka v jeho celistvosti, především pak osvobozením z utilitárního vztahu ke světu. Jak moc je taková potřeba právě opět v těchto dnech znatelná a jak moc potřebujeme novou avantgardu?

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let došlo na západ od našich hranic ke kulturnímu zemětřesení. Události roku ´68, emancipační hnutí a heslo „Osobní je politické“, snaha vymanit se z role modelky a múzy (tedy pouhého objektu zobrazení) a najít své vlastní, subjektivní umělecké vyjádření – to byla explozivní směs, z níž se na počátku sedmdesátých let v USA a západní Evropě zrodila feministická avantgarda.