Český film měl po letech normalizace šanci vstoupit na cestu zodpovědnosti a pokory, místo toho se utrhl ze řetězu a zmateně se motal v soběstředném kruhu, obviňujíc všechny kolem ze svého nesourodého tance. Představme si situaci, že nemocný bude pokašlávat v tramvaji, chrchlat a plivat chuchvalce infekčního hnisu na všechny kolem, a přitom bude své spolucestující kýčovitě objímat a dojímat je nejsentimentálnějšími plytkými city. Jistě jej z tramvaje vyvedou. Mnoho českých filmařů však toto beztrestně provádí, a podílí se tak na duševním mrzačení tohoto národa.