Eseje se píšou proto, aby zvážily možnosti, jichž se dostává jednak jejímu autorovi, jednak jejich čtenářům. V publicistických žánrech převažuje zřetel na subjekt, jemuž bývají eseje adresovány. Záměr takových textů proto velmi často koresponduje s potřebou něco zásadního sdělit a zároveň vyvolat zpětný efekt, aby toto sdělení nezůstalo na povrchu. Jak ale sestoupit níž, překonat povrch lidské kůže, aby se píšící svým textem propsal pod vnější slupku, jak povzbudit a probudit vášnivou odezvu v čtenářově mysli?

Odrazy reality vyjevující se na promítacím plátně, jeskyně, stín a Platón. Obtisk Ježíšova těla. Lidé kolem nás jako zrcadlo, ego, nevědomí a Freud. Tak se může dost dobře stát, že láska je jen perfektní iluzí, jak to zpívá v emočně vybouřeném videoklipu Lady Gaga.

Vztah mezi znakem a referentem se v postmoderní době zhroutil a není již možné rozlišit mezi „realitou“ a znakem, ale pouze mezi různými obrazy skutečnosti. Postmoderní doba je dobou simulací, simulakrem, která tvoří nový řád reality – hyperrealitu. Pakliže Jean Baudrillard pohlíží na postmoderní dobu tímto způsobem, lze navázat tím, že jsme zaplavováni kaskádami klamů, jimž ale musíme uvěřit, aby [...]