Eseje se píšou proto, aby zvážily možnosti, jichž se dostává jednak jejímu autorovi, jednak jejich čtenářům. V publicistických žánrech převažuje zřetel na subjekt, jemuž bývají eseje adresovány. Záměr takových textů proto velmi často koresponduje s potřebou něco zásadního sdělit a zároveň vyvolat zpětný efekt, aby toto sdělení nezůstalo na povrchu. Jak ale sestoupit níž, překonat povrch lidské kůže, aby se píšící svým textem propsal pod vnější slupku, jak povzbudit a probudit vášnivou odezvu v čtenářově mysli?

V anglickém jazyce existuje překrásné slovo overwhelm, které vystihuje konečný cíl eseje. V češtině za jeho adekvátní protějšek považovat například slovo uchvátit. Publicisticky laděný text má na čtenáře zapůsobit tak, že jej uchvátí, propíše se do jeho nitra, jelikož podnikne spanilý útok na všechny lidské smysly i nesmysly, které si v sobě neseme a jimiž jsme do velké míry tvořeni, tudíž skrze ně přistupujeme ke každodenní zkušenosti. Jenže relativizace, nivelizace a stále více se rozmáhající unifikace hodnot, postojů a názorů překračuje původní hranice úzce vymezené v rovině politiky a přenáší se i do absolutních hodnot lidských jedinců. Jsme svědky rozkladu originality, naši dobu a nás samotné ovládají marketingově promyšlené trendy.

Trend je nadávka, ne pochvala
Samotné slovo trend se stalo téměř pochvalným označením, a nikoliv zavrženíhodným pejorativem. V některých oblastech lidského života je trend samozřejmě nezastupitelný, pokud se například vydáme do restaurace v určitém období roku, můžeme očekávat jisté suroviny, které se mohou objevit na našich talířích spíše než jiné. Je to zcela přirozený proces. Jenže trendy se rozmáhají i tam, kde od nepaměti existoval jistý řád, který bránil tradici příliš sedimentovat a měl tak velevýznamný vliv na vývoj a směřování celých oblastí lidského poznání. Jsme toho svědky dnes a budeme součástí této inflace i zítra. Trend a jeho bezprostřední jmenovatelé – trh či ozubená kola ekonomického růstu – však potřebují pokud možno co nejhlušeji poslouchajícího diváka, tedy někoho, kdo se nepodílí a pouze slepě přihlíží, neparticipuje, jen se přizpůsobuje obrovitému klamu unifikace, jež je bytostně spjatá s globalizací, a to v bezprecedentním měřítku.

Hodnoty a tužby jednotlivých generací na celém světě jsou v současnosti vytrženy z kontextu konkrétních společností a jejich zástupců, tedy nás. Je tomu tak proto, že byly vsazeny do působivě dobře fungujících a na první pohled všude stejně aplikovatelných schémat, tedy nově a na papíře předem promyšlených, často však pouze slepě převzatých souborů pravidel, regulací a směrnic, které, protože se ukázaly být platné v určitém specifickém případě, musejí přece zákonitě fungovat i ve zcela odlišném prostředí. To je základní mýtus současnosti, mezi jejíž dominující prvky patří právě relativizace, nivelizace a unifikace všeho, o nichž jsem zmínil o pár řádků výš. Tyto tři pojmy lze pak sjednotit pod pojem, který příhodně a tak trochu i cíleně končí na -ce. Je jím globalizace. Kam však tento kradmý stín sjednocujícího vlivu povede, co bude stát na jeho konci a jaké jsou možnosti úkroku stranou, abychom se vymanili z jeho mohutného sevření, však zůstává alespoň pro mne prozatím otázkou.

Prizmatem vědy
Zvykli jsme si přistupovat ke světu očima vědy, tedy analyzovat příčiny a jejich následky. Rozumem proti tmářství! Jenže mezi těmito dvěma body, mezi příčinou a jejich následkem existuje mnoho mezistupňů, neprobádaných kroků a především samostatných procesů, které se nejenom spolupodílí, ale ony přímo bytostně vytváří realitu, kterou jsme si opět pouze navykli nazývat naší skutečností. Obecně lze říci, že jakými nástroji se na danou problematiku díváme, takové výsledky získáme, tedy v konečném důsledku se takovými lidmi staneme. Pokud se tedy celý život profilujeme jako odborníci na jedno pro nás stěžejní téma, stáváme se kromě našeho bohulibého pocitu služebníka dané oblasti také jejím otrokem.

Ke světu tedy přistupujeme právě a jedině tak, jak nám to umožňuje a dovoluje jednak naše představivost, jednak naše bezprostřední zkušenost. Teorie sice napomáhají se tomuto trendu, promiňte mi to slovo, vzepřít, zároveň ale však bez diskuse platí, že teorie neodpovídá realitě, alespoň co se týče humanitně zaměřených oborů. Zde totiž z povrchu vyčnívá paradox, který neskromně nazývám paradoxem sblížení. Lze totiž říci, že obecně platí tento zákon: Kolik lidí, tolik teorií, tolik interpretací.

Paradox sblížení
Vlastně zde kromě uvedených principů globalizace dochází i k inflaci názorů, pohledů a postojů. Jak jejich počet roste, dochází současně k jejich unifikaci a expanzi, jelikož přirozeností člověka je si věci usnadňovat, tedy v konečném důsledku koukat do kuchyně k ostatním a odtamtud brát inspiraci. To je v pořádku potud, pokud je tato inspirace přiznaná. Paradox sblížení je to však proto, že tyto dva trendy konvergentně interagují a existují vedle sebe, třou se o sebe a mají k sobě blízko právě proto, že se oba vyskytují na protilehlých pólech, opačných extrémech.


Žijeme tedy v klamu originality a unifikace, ze kterého by Platón šílel nejspíš mnohem víc, než když brilantně popsal stíny promenujících se bytostí na stěně po něm pojmenované jeskyně. A přesto žijeme, žijeme v klamu a nepodléháme vnitřnímu puzení rozbít klamnou křehkost kosmu, tedy alespoň nějakého řádu, a nepokusíme se nastolit nový ne­‑řád, tedy chaos. Co se totiž skrývá v jejich útrobách, je možná lepší nechat dřímat. Probouzet příznačné běsy totiž může znamenat otevřít Pandořinu skříňku nekontinuity, obrovitých změn a jednotlivostí, které mohou zvrátit dosavadní vývoj vzhůru nohama.

Minulost určuje budoucnost
Historie nás učí, že všechny tyto cézury kontinuity, tedy plynulého navazování jednoho období na druhé, končí veskrze krvavě a v té samé tekutině bývají utopeny. Nemusíme chodit příliš daleko. Za příklad může posloužit nástup Napoleona Bonaparta na francouzský císařský stolec, když si na svou hlavu a údajně z Boží vůle sám položil korunu, či vyvrcholení transformačních a politických snah zničit ekonomicky Německo jednou provždy ve 20. a 30. letech minulého století, případně nástup komunistů k moci po úspěšném puči v roce 1948 v ČSR. Smutná pravda je, že mezi tyto body diskontinuity patří s velkou pravděpodobností i sametová revoluce před dvaatřiceti lety. K naší smůle se sice od základů proměnilo uspořádání státu, vztahy a vazby mezi jednotlivci však zůstaly pevné a daly vzniknout sítím, z jejichž vláken jsme se jako společnost prozatím nebyli schopni vymotat. Klam stojí v samém základu potřeby člověka se nechat obelhávat mnohem více, než si připustit možnost něco změnit.