Co médium fotografie nabízí a do jakých poloh nechá lidské existence zabrousit? A kde se naopak zachycující a zachycovaná bytost vytrácí a zbývá jen médium samotné, které tak získává, sice prostřednictvím subjektů s ním pracujících, svůj pedestal, význam svého bytí?

Zdraví mě kluk, kterému jsem za pandemie řekl, že by neměl být v knihovně, když kašle a troubí jak na lesy. Navíc pořád chodil sem a tam. Zdá se, že na mě nezanevřel.

Vlahá noc. Ticho. Dnes ani nekuňkají žáby, nezpívají svou každonoční píseň. Vzduch je vlhký po několika nočních deštích. Hoří svíce a svítí obrazovka počítače. Co nás čeká následující den? Nechávám se unášet kouzlem okamžiku. Naděje a radost se snoubí s obavami a nejistotou někde zarytými v povědomí. Ty se pak spláchnou sklenkou vína a kozlíkovými kapkami. Je po půlnoci. Zapínám rádio. Vysílají Smyčcový kvartet číslo 8 od Jana Kapra.

Krajnost, extrém. Hranice se posouvají, jak společnost píská. Doba přeje odchylkám, které jsou z prizmatu pozitivní diskriminace naopak vyzdvihovány a udávají podobu akceptovatelného pole. Mimo světla reflektorů jsou ale postoje většinové společnosti stále konzervativní ba dokonce xenofobní. Je to probém.