Vlahá noc. Ticho. Dnes ani nekuňkají žáby, nezpívají svou každonoční píseň. Vzduch je vlhký po několika nočních deštích. Hoří svíce a svítí obrazovka počítače. Co nás čeká následující den? Nechávám se unášet kouzlem okamžiku. Naděje a radost se snoubí s obavami a nejistotou někde zarytými v povědomí. Ty se pak spláchnou sklenkou vína a kozlíkovými kapkami. Je po půlnoci. Zapínám rádio. Vysílají Smyčcový kvartet číslo 8 od Jana Kapra.

Zvuky smyčců stoupají ke stropu a zaplňují prostor. Melodické pasáže střídá jakási rozervanost, kterou znásobují půltóny. Neklidná modlitba, která podobně jako v chasidských příbězích je spíše bouřlivým rozhovorem, doprovázeným veškerými emocemi vlastními lidské bytosti. Houslové staccato je střídáno uklidňujícím zpěvem viol a violoncell. Tato hudba rozhodně vybízí k činnosti, akci…

Divoké kosatce
Hudba dohrála. Rozhodně ve mně zanechala přemýšlivé rozechvění. Je příjemné občas ponocovat. Blíží se červenec s trsy žlutých kosatců s malými růžky těsně před bliznou podél obrovského jezera. Neslyšně se vznáší volavky nad vodní hladinou. Když jdete polní cestou, můžete vyplašit koroptev. V moři zeleného obilí se červenají máky. Opojně voní kozlík. Začínají horké dny. A ptáci zpívají už v půl třetí ráno. Zrají třešně. Na tmavé dlažbě porostlé mechem se bělají spadané bezové květy stržené nočním deštěm. Období, které tolikrát maloval Eduard Monet ve své zahradě v Givenchy.

Svítání
Světlá obloha. Za pár hodin bude další den. Jsou to věčné okamžiky věčnosti. Čas před úsvitem. Pouštím si Ježkovu skladbu Svítá, která asi vznikla právě před rozbřeskem. Kolik je v ní laskavosti, něhy a půvabu, vtipu a jaký krásný text Voskovce a Wericha!

Do srdce se ti dívám,
když pod oknem ti zpívám,
každou noc stejná slova, znova.
Svou serenádu, svou serenádu zpívám,
marně se k oknu dívám,
než zazpívám ji jednou, hvězdy zblednou.

Svítá, probuď se, už svítá,
zažeň chladný sen,
bude horký den,
je čas procitnout.
Nad lesy svítá,
hvězdy blednou, svítá,
otevř na můj hlas,
nastává už čas,
chceš-li uprchnout se mnou
.
Chvíli, ještě malou chvíli
a bude den bílý,
bude konec dobrodružství.
Svítá, na východě svítá,
každý příští den,
bude jako sen,
chceš-li uprchnout se mnou.

Přes okraj
Blíží se úplněk, který přímo vybízí ke sklence vína, toulkám po nocích nebo jen posezení pod hvězdami, je to vlastně přirozené. I v křesťanské liturgii se setkáváme s celonočním bděním. Je to jakási očista, po které následuje znovuzrození. Kočka skočí do zrcadla a v následujícím okamžiku se objeví na střeše. Ona je mezi světy a my se jí v tento čas podobáme v tom tmavomodrém blues večera, noci a rána. Noc je zrcadlo dne a den je zrcadlem noci. Jako se sype písek v přesýpacích hodinách, dílkách našeho času, který jsme si představili a vytvořili, a dokonce rozdělili na zlomky vteřin. Protože každý okamžik naší mysli je jiný a stejně tak nálada a pocity. Strachy, obavy a úzkosti střídá okouzlení, radost a vděčnost veškerenstvu za to, že tu právě teď jsme a také naděje do příštích dnů. Někdy se nabízí otázka, zda člověk může a jestli vůbec smí být šťastný, když někdo opodál trpí. Domnívám se, že smí, ba co víc, je to jeho povinnost. Dokud pohár života není vypit do dna. I radost je vděčností.