Zdraví mě kluk, kterému jsem za pandemie řekl, že by neměl být v knihovně, když kašle a troubí jak na lesy. Navíc pořád chodil sem a tam. Zdá se, že na mě nezanevřel.

Za pultem je knihovník, který vždycky jakoby z plezíru pokašlává. Jednou jsem se ho zeptal, jestli by to nešlo kontrolovat vůlí. „Právě, že nešlo,“ odpověděl. Pak mi došlo, že má možná Tourettův syndrom. Přichází ho vystřídat zrzka, která se mi dřív líbila, ale přešlo to. Vždycky se mile pozdravíme, podržíme si dveře a tak. Teď každých osm minut bezskrupulózně troubí. Mám chuť se jí zeptat: „To si děláte srandu? To je nějaká skrytá kamera?“ Naštěstí to neudělám. Kolem jde holka, kterou mám rozkoukanou a ona mě. Hledám naději k oslovení, ale dneska to nevidím.

Nějak to ve mně vaří. Bez čaje ani ránu. Nedokážu od něj odpoutat mysl. V mém stereotypu se jeví nepostradatelným. Vysvobodí mě jedině zpěv. Žádné mantry, rokenrol. „At the place I’ve been and I’m going back if I have to ride every mile of the track down to San Antone…“ Potřebuju klid. Je to takové požehnání, že když je mi odepřen, vše změní se v peklo. Klid je čím dál dražší. Prostor rušnější, světla zářivější. Lidi hledí do mobilů. Hodiny se osaměle smějí, gestikulují. Miluju společnost, ale čím dál častěji nastávají situace, které mě nasírají. Demence lidí, kteří nevnímají, nereflektují.

V televizi jsem chytil dokument o Charlie Soukupovi. „Jediná láska je žít sám v buši,“ říká. „Way down in San Antone where the Rio de Rosa flows…“ V jedenáct večer klopím na lavičce v parku čaj. Blýsklo se. Zavoněla lípa. Netopýr vrhá stín. A najednou to nejde. „Najednou to nejde.“ To je od Divokýho Billa. „To víš, že se to může stát, že i ty se začneš kácet.“

Rybník na kraji města
Na Štěrkáč začal jezdit jeden maniak. Každou chvíli vykřikuje, dělá pozdravy slunci a s každým se seznamuje – s muži, ženami i dětmi. Oslovil mě, když jsem šel kolem vyřezaného plavčíka, který na rybník dohlíží hned vedle nápisu Koupání na vlastní nebezpečí. Ukázal na něj a řekl: „To jsem mohl být já.“ Překazila mu to prý nějaká dotace. „Zkus plovárnu,“ navrhl jsem. Prý to zkoušel, ale nevzali ho, protože mezi plaváním a pohovorem vytáhl svačinu. „Oni nám ani nedali najíst!“

Když jsem přišel příště, místní štamgasti se nad ním pohoršovali. Máchal zrovna ve vodě rukama, dělal vlny a mlel mantry. Jeden štamgast, který si mě v páře posledně k mému překvapení přidal do přátel, říkal, že ho viděl ve vířivce nějakým holkám říkat, že jsou pěkné. Že přitom vířil vodu stejně jako teď. Další den jsem ho viděl, jak squatuje s dětským gangem. Druhý den jsem se zeptal štamgastů: „Divadelník tu není?“ Správce odpověděl, že ho minule vyhodil, protože otravoval nějaké třináctky. „Já si myslím, že je vyloženě neotravoval,“ hájil jsem ho. „Mě sere, je drzý,“ děl Správce.

Ve skutečnosti to není správce, ale na Štěrkáči tráví odnepaměti každý den. Původně jsem si myslel, že je správce. Jak jinak chápat, že tam je denně? Denně se chodí do práce. Sedával u plotu, na kterém stál nápis: „Neser tady“. Odtamtud ho prý někdo vyhodil. Říkal Hračkář, který s ním hrává pingpong. Hračkář jezdívá dvakrát denně, ale už se dlouho neukázal. Taky se baví s každým, ale kultivovaně. Prodává se. Já se taky bavím s každým, ale v poslední době moc ne. Nějak jsem vyhořel a jen hledím. Blázen je k tomu účelu určitě lepší než Správce. Vždycky si k někomu sedá a ten někdo se za pár minut zvedá, že už musí jít. Až na ta děcka, ta jsou taky šílená. Správce by je měl zpacifikovat. Na děcka si nikdo netroufne.

Záběr, zájem, troufalost, zoufalost
Čtu, plavu, píšu. Psaní si žádá záběr. Když člověk žije, tvoří realitu. Když píše, tvoří rea­litu v tom, co píše. Psaním přijde na to, co je to žít, a že to znamená tvořit realitu, ale to už je život daleko. Píšu, co vidím. Mým vyjádřením to dostává život, význam. Takový, který tomu dám. Zapíše se to. Nikdo jiný to nezapsal, moje verze je realitou.

Když člověk žije životem, společností, seznamováním, projevuje se přímo. Musí se projevovat na férovku. To si žádá zájem. Aby to nebyla jen droga, posedlost rozptýlením, program. Když jste hluboko v sobě jako já a objeví se násilník jako Blázen, dostanete pocit, že to vlastně neděláte až tak špatně. Nebo že to neděláte jenom špatně. Děláte to špatně jenom na půl.

Když někoho spatříte šílet, rozezní to ve vás původní pubertálně-punkový primitivis­mus, který jste opustili, protože jste zjistili, že první vyhrání z kapsy vyhání. Když je každá dobrá, ta pravá snadno projde. Nic není zadarmo. Když jsi básník, děláš všechno s citem. Cit není bezedný. Když přijde ta pravá, už pak třeba žádný nemáš. Když podvádíš povrchním citem, můžeš ho nadobro ztratit.

Chtělo by to zlatou střední cestu mezi zoufalostí a troufalostí. Nebo zlatou dávku? Dívku. S holkama je to jako házet klacek psovi. Ona vám ho musí vydat, abyste jí ho mohli hodit. Aby vám ho vydala, musíte dělat, že je vám to putna. A musí být zároveň vidět, že to jen děláte. Pak vám ho přinese. Fakt to funguje. Akorát se to líp říká, než dělá.

Výlet k řece
V poslední době podávám ruku jenom, když se mi chce – když jsem v party módu. Do party módu se vzhledem ke své abstinenci dostávám čistě kontingentně. Většinou kolem mě nikdo není. Třeba při plavání. Po podání ruky si ji musím umýt. Ne mýdlem, stačí vodou. Třeba v řece. V bazénu nebo rybníku podávám ruku bez problémů. Procházka k řece je fajn, ale někdy se mi nechce. Řeknu prostě: „Teď ne.“

Snažím se pak v konverzaci pokračovat o to bodřeji, ten druhý ale bodrost kumuloval právě do toho podání – setkání jím mělo být požehnaně uhlazeno. Je to nejvíc awkward situace ever. Přestane se mnou mluvit nebo se se mnou začne bavit jinak nebo si mě dobírá nebo se vyptává. Jen výjimečně to velkoryse přejde.

Štve mě ta jistota, se kterou podavač ztopoří pracku a na svou erekci očekává poslušnou reakci. Takové komunistické potykání. Jen jednomu typu lidí podání ruky neumím odmítnout a odevzdaně se vydávám k řece. Jsou to lidi, se kterými bych se radši vůbec nebavil. Těm ruku podám, protože to nechci prozradit.

Komunikační intenzita frčí. Taky umím být pretty intense. Proto jsem stažený a jen si všímám. Něčeho si u druhých všímat je dobrý způsob, jak se toho zbavit. Aspoň na chvíli. Úplně se toho zbavit nejde, leda to dělat udržitelně. Když to nechceš dělat vůbec, musíš se stáhnout. Společensky se vytáhnout třeba psaním. Popsáním toho jevu. Popisuješ a posuzuješ problém, jako bys ho sám neměl. Tajíš ho. Vlastnictví trablu tě zplnomocňuje k jeho defloraci. Elaborátem ničemu neposloužíš, druzí vidí zase něco jiného. Je to jen o sdílení. Správce vědění.