Pojem autenticita v nás evokuje pocit něčeho opravdového – věci, kterou má smysl vlastnit, nebo zážitku, do něhož stojí za to investovat čas a přemýšlení. V této úvaze se budu snažit oprostit tento pojem od všemožných zbytečných a nelichotivých asociací a dotvořit jeho význam v umělecké sféře.

Všichni to jistě známe, když si zapneme podcast a po půl hodině zjistíme, že jsme se nedozvěděli vůbec nic nového. S demokratizací médií se vyprázdněné promluvy navíc šíří rychleji a doletí dál. Může nám připadat, že se jedná o novodobý problém, ale je tomu skutečně tak?

Ani jsme se nenadáli, a je tu další leden. Začínáme již třetí rok, pro nějž je typickým znakem neustálá přítomnost donekonečna skloňovaného viru. Žijeme v době pandemické, nic nenasvědčuje tomu, že by se to v tomto roce mělo nějakým zásadním způsobem změnit. Rok 2021 uplynul přímo děsivým tempem. Je zde nový, který si však nese stopu těch předchozích snad mnohem víc než kdy dřív. Tento článek má dvě témata, mezi nimi je však jasně procházející linie, která se propojí, pokud jí budete chtít nalézt. Pamatujte, čteme kvůli potěšení z procesu, ne z plaché radosti po posledním slovu.

Člověk je bytost rozhraní. Mimo potácení se na hraně bytí či nebytí se nachází v rozporuplnosti všední. Pud k lásce, a naopak ke krátkému opojení, zvratu, úniku. Ví, že má pracovat a plnit povinnosti, zároveň se nedokáže ubránit umělému vyvolávání krátkodobého přívalu dopaminu.

K tématu tohoto vydání, kterým je Odolnost, se mi tentokrát nemůže nevybavit čistě osobní vzpomínka na performance s názvem Třetinu dne odolám, kterou jsem realizovala v rámci výstavy Rafani: O nevyvratelnosti v Museum Kampa v roce 2019. Navazovala na můj koncept performance, který jsem započala v roce 2011 a tentokrát se její výsledná podoba, tedy osm hodin klidného nehnutého ležení v expozici, nechala inspirovat větou z anotace výstavy a to, jestli existuje na tomto světě něco, co odolá?