Ani jsme se nenadáli, a je tu další leden. Začínáme již třetí rok, pro nějž je typickým znakem neustálá přítomnost donekonečna skloňovaného viru. Žijeme v době pandemické, nic nenasvědčuje tomu, že by se to v tomto roce mělo nějakým zásadním způsobem změnit. Rok 2021 uplynul přímo děsivým tempem. Je zde nový, který si však nese stopu těch předchozích snad mnohem víc než kdy dřív. Tento článek má dvě témata, mezi nimi je však jasně procházející linie, která se propojí, pokud jí budete chtít nalézt. Pamatujte, čteme kvůli potěšení z procesu, ne z plaché radosti po posledním slovu.

Nezbývá než si pro začátek a ze zvyku popřát šťastný nový rok. Tentokrát skutečně s malým n, aby to dle pravidel českého pravopisu platilo po celý rok, nikoliv pouze toho prvního lednového dne, kdy jsme ještě celí zkřehlí ze silvestrovské noci a žádná přání nemohou vyvážit ten opojný, a proto svazující stav, pro který se vžilo označení kocovina.
Rychlostí blesku plynou první lednové dny, které se vyznačují především novými a odhodlanými návštěvníky různorodých sportovních zařízení, na ulicích ve zvýšeném množství potkáváme běžce oblečené ve zbrusu nových úborech, sem tam se po ledě projede cyklista, jelikož zkrátka musí vyzkoušet nové kolo, které nalezl pod stromečkem, tedy tam, kde běžci snadno objevili značkové trendy boty a přiléhavé mikiny ve fluorescenčních barvách. Všechny tyto aktivity mají mnoho společného; kromě toho, že jsou chvályhodné a bohulibé, jsou rovněž velmi problematické. Postupně totiž permanentky do fitcenter propadají, funkční oblečení končí na dně skříní a kolo se stěhuje do útrob sklepa, jelikož zkrátka jeho majitel správně uznal, že není sezóna. A to je právě ono.

Kdykoliv, jen ne v lednu
Úskalí téměř všech novoročních předsevzetí spočívá především v období kalendářního roku, který zkrátka nepřeje novým začátkům. Uprostřed zimy, kdy je nejméně přirozeného slunečního světla, tedy i nejméně energie a z ní pramenícího entuziasmu pro jakékoliv aktivity, navíc krátce po povětšinou prolelkovaných a projedených Vánocích (nejsem výjimkou!), kdy po totálním vypnutí všeho a všech se lidé snaží nastartovat svá nepřipravená těla k novým výkonům, vyždímat z nich co nejvíc a v co nejkratším čase.

Tyto základní vstupní údaje myslím dobře ilustrují skutečnost, že naprostá většina dobře míněných předsevzetí zákonitě musí skončit nezdarem a zůstat pouze v kolonce nenaplněných přání, jelikož zkrátka neexistuje víc nevhodné období v roce, které by nepřálo jít takzvaně do sebe. Nacházíme se zkrátka v totálně nepřívětivé době pro všechna entuziastická rozhodnutí znamenající absolutní proměnu vnímání. Nikomu nechci radit, ale pokud zkrátka cítíte, že máte něco ve svém životě změnit, například přestat kouřit, musíte to udělat právě teď a právě tady, nikoliv až za pár dní, až do ruky vezmete pomocnou berličku nového roku, za kterou se to všechno negativní skryje.

Je třeba být radikální
Když se pro něco rozhodnete, je třeba být radikální a jít si za tím. Již zmiňovaný příklad s kouřením může posloužit velice dobře. Já se před měsícem probudil po celonočním večírku někdy v odpoledních hodinách a měl jsem plíce plné dehtu a tisíců dalších škodlivých částic. Chtělo se mi to všechno ze sebe dostat pryč. Jenže jsme lidé, kteří musejí pykat za hříchy minulosti, tudíž jsem alespoň zpytoval svědomí do té míry, že jsem trochu cíleně a trochu omylem nechal krabičku cigaret u kamaráda v bytě, odkud jsem šel nad ránem domů. A novou už jsem si nekoupil. A snad ani nekoupím.

Bolest adaptace, kognitivní disonance
To, co v konečném důsledku odděluje lidi od sebe v rámci významných předělů v jejich životě, je především schopnost se přizpůsobit novým podmínkám. Svět se proměňuje každým mírným pootočením kolem své osy a my se měníme s ním. Pomalu, ale za to s železnou pravidelností. Lidstvo dostalo do vínku mimořádnou schopnost adaptace se na nové skutečnosti utvářející daný ekosystém, specifické životní prostředí. Proto jsme byli schopni postupně kolonizovat celou planetu, proniknout i tam, kde je obecně pro život nehostinné prostředí, tedy na oba póly, dokonce i za hranice Země, tedy do kosmu.

V současnosti se však zdá, že jsme adaptaci vzali za druhý konec. Mnohem více přizpůsobujeme okolní prostředí našim potřebám, než abychom se přizpůsobovali my sami. Je to pohodlnější varianta, a to i přesto, že tím zcela očividně podrýváme vlastní životní prostor tak, aby lépe vyhovoval našim potřebám. Jsme tedy mistry adaptování, ne však adaptování se.

Přizpůsobujeme dokonce i svoje vlastní myšlení tak, abychom sami sebe nepřistihli, že nemáme pravdu, tedy že se mýlíme. V tom jsme skutečnými mistry, namísto přiznání si vlastního omylu, lži a chyby srdnatě hájíme nově zaujatý postoj. V konečném důsledku tedy změníme celý svůj hodnotový žebříček jenom proto, abychom nemuseli sami sobě přiznat, že jsme udělali chybu. Tomuto fascinujícímu fenoménu se odborně říká kognitivní disonance a stojí v samém centru lidské psychologické stability. Pomocí těchto změn chování ospravedlňujeme svoje přesvědčení i přesto, že v jádru dobře víme, že jde o nesmysl. Jenže přiznat si to, že jsme neměli pravdu, je těžší než se tomuto přiznání bránit, jelikož bychom tím shodili sami sebe nejen před sebou samými, ale mnohdy i před svými kamarády, kolegy, lidmi, na kterých nám záleží. A přitom je mýlit se tak lidské…

Tématem tohoto měsíce v našem časopise je odolnost. Tento článek měl poukázat na to, jak je odolnost nestabilní pojem, jelikož zkrátka nelze lpět na axiomatických konstruktech, o kterých se nepochybuje. Odolnými se stáváme teprve tehdy, pokud přiznáme sami sobě své slabiny. A přiznání je jenom první krok. Pak je třeba s tím něco dělat, aktivně se podílet, přijmout opatření a starat se o to, abychom mohli jít na konci dne spát s čistým svědomím.