K tématu tohoto vydání, kterým je Odolnost, se mi tentokrát nemůže nevybavit čistě osobní vzpomínka na performance s názvem Třetinu dne odolám, kterou jsem realizovala v rámci výstavy Rafani: O nevyvratelnosti v Museum Kampa v roce 2019. Navazovala na můj koncept performance, který jsem započala v roce 2011 a tentokrát se její výsledná podoba, tedy osm hodin klidného nehnutého ležení v expozici, nechala inspirovat větou z anotace výstavy a to, jestli existuje na tomto světě něco, co odolá? Zdánlivá snadnost provést, vykonat či prožít tento úkol, který jsem spíš na sebe než na příchozí návštěvníky výstavy připravila, byl již po prvních třech hodinách s vnitřním bojem sama se sebou, jestli mi stojí za to ležet na studené zemi, kde na mne táhne a pomalu mne začíná vlivem stanovené nemožnosti se hýbat bolet celé tělo, nekonečným vnitřním rozporem mezi tím, že vstanu a odejdu, protože to nemám zapotřebí a mezi tím vytrvat. Jednoznačnou motivací pro mne byly reakce návštěvníků, jež byly různorodé – ti tuzemští si mne spíše nevšímali, protože se zřejmě obávali, co vše ležící osoba na zemi v galerii může ještě v jejich případném přiblížení se k ní vykonat, ti zahraniční svými rodilými jazyky s nadšením či údivem situaci komentovali a nebáli se přijít blíž a chvíli osobu na zemi – tedy mne, zblízka zkoumat nebo i vyfotit pro svůj archiv. Po páté hodině ležení, tedy ještě tři hodiny před ukončením performance, jsem už upadala do zimnice a specifických mdlob a ocitala se v jakémsi transu, který nebyl nikoliv příjemný, ale spíše vysvobozující. Nějak podobně jsem si představovala stav, který popisoval Jack London v knize Tulák po hvězdách, ve které si univerzitní profesor Darrell Standing odpykával ve věznici doživotní trest za vraždu svázaný ve svěrací kazajce, která mu znemožňovala pohyb. V té chvíli si Darrell uvědomil, že se může dostávat do specifických transcendentálních stavů, které jeho přítomné mučené bytí dokázaly přenést kamsi jinam. Přestože kazajku jsem v této performance, byť ani na chvíli, neužila, určitý transcendentální stav se mi na posledních několik desítek minut performance, jako již určité vysvobození z nekončící doby ležení v nehostinných podmínkách, podařilo prožít. Z té mé pomyslné kazajky mne pak vysvobodila kustodka, která šla výstavu pro daný den uzavřít a také společné setkání s Rafany, při kterém jsem sice nebyla ještě v plném vědomí přítomnosti, ale v uvědomění si toho, že jsem osm hodin zvládla odolat, ano. A jestli mi to za to stálo? Ano. Buďte odolní a překonávejte sami sebe. V těžkých dobách, jejichž podobu nikdy předem neurčíme, nás taková pěstovaná vlastnost posílí více, než doplňky stravy na posílení imunity.