Téma smrti prorůstá celou knihou Světlá komora Rolanda Barthese. Fotografie nám je její připomínkou, jelikož nám ukazuje to, co bylo (minulost) a co bude (budoucnost). Barthesova kniha čtenáře upozorňuje na nepříjemnou pravdu o našich prchlivých životech. Každého z nás nevyhnutelně zasáhne moment naší smrti. Ve chvíli, kdy nějaký životní moment zachycuje fotoaparát, zůstane zmrazen, stane se mrtvým a zároveň „balzamovaným“ průhlednou obálkou fotografie. V určitém smyslu zachycený okamžik nadále trvá, neboť existuje ve snímku. Je však minulostí, a proto je mrtvý. Jde o okamžik, do nějž se nikdy nemůžeme vrátit.

Světlá komora čtenáře uvědomuje o bezmoci z toho, že se nikdy nebude schopen vrátit v čase a prožít stejný okamžik dvakrát. A tato tragédie je zachycena právě fotografií. Kniha také reflektuje smutek spojený s úmrtím jiných lidí, Barthes smutní nad smrtí své matky prostřednictvím toho, že zkoumá její fotografii. V určitém okamžiku našeho života bude většina z nás také truchlit pro své milované, kteří zemřou před námi. Pravděpodobně nám rovněž zbydou jejich fotografie, jež budou sloužit jako připomínka, že tu byli. Barthes ukazuje, jak mohou být tyto fotografie nápomocny v našem smutku.

Člověka odpuzuje myšlenka smrti, ale zároveň ho přitahuje, protože ji zahaluje tajemství neznáma. Světlá komora nás nutí čelit smrti a uvědomit si, že k nám nakonec přijde. Proces pořízení fotografie je sám její bezprostřední připomínkou, neboť „fotografie reprodukuje donekonečna to, co se stalo pouze jednou“ (str. 13). Žijeme v kultuře, která oslavuje život, kde existuje pouze málo připomenutí, že se jednou staneme postavou minulosti, spíše než v současnosti žijící bytostí. Barthes ve své knize říká, že každý snímek obsahuje znamení budoucího zániku toho, kdo je zachycen. Naše vlastní úmrtí je přítomno ve fotografiích, stejně jako smrt ostatních. Když někdo fotí, transformuje subjekt fotografie do objektu, a tím tento subjekt zvěční. Barthes popisuje prožitek mikrozkušenosti smrti z tohoto procesu – když je totiž člověk vyfotografován, fotoaparát ho takzvaně usmrtí za účelem vytvoření fotky, jež ho následně metafyzicky definuje. Fotograf je tedy takzvaným agentem smrti, což je v určitém smyslu rozporuplné, jelikož jeho snímek produkuje smrt, zatímco se snaží zachytit život.

Okamžik, který fotografie zachytí, nelze opakovat. To je také důvod, proč pořízený snímek představuje něco velmi pozitivního, neboť alespoň poskytuje důkaz, který pomáhá naší blednoucí paměti si vzpomenout. My se pak metafyzicky můžeme vrátit do onoho zachyceného momentu.

V každé fotografii je ovšem rovněž přítomna budoucnost. Fotografie nás staví před smrt jako před skutečnost, jíž se nelze vyhnout. Je to téměř, jako by v každé fotografii byl již přítomen rozklad.

Člověk a jeho já se také mění. Při pohledu na naše momentky pořízené před lety jsme často nuceni říct, že naše já už na fotce zachyceno není, jelikož jsme dnes někým jiným. Fotografie nás tedy i z této perspektivy upozorňuje na to, jak moc stárneme a spějeme ke konci. Děti, kterými jsme jednoho dne byli, jsou dnes mrtvé a později v životě budeme vnímat naše současná já rovněž jako mrtvá. Každá fotografie s lidským subjektem je tedy pro Barthese katastrofou.

Heidegger nicméně tvrdí, že promítání našich životů na obzor smrti není negativní věc, nýbrž pozitivní. Pouze když stojíme smrti tváří v tvář, může náš život nabýt významu. Kdybychom byli na světě neomezeně, náš život by byl bezvýznamný. Smrt udává životu jeho konečný termín, který nás pak nutí jednat a existovat jistým způsobem a ne jen být. Touto cestou se snažíme využít naše bytí, jak nejlépe to jde, v krátké době, jež nám byla vymezena. Díky Barthesovi si čtenář uvědomí, že prostřednictvím fotografie se konfrontuje se smrtí, a může díky tomu začít žít autentičtější život než například lidé, kteří si skutečnost smrti nepřipouští.

Naše láska k fotografii může být také abstraktně vnímána jako láska k smrti samotné. Tahle přitažlivost by mohla být vysvětlena Freudovou teorií o instinktu smrti, o kterém tvrdí, že ho všichni máme. Freud říká, že nás tento instinkt žene směrem k sebe-destrukci. Jeho teorie naznačuje, že jsme smrtí přitahováni a fascinováni. Tato zvláštní láska k smrti se může odrážet v naší lásce k fotografii.

Snímek má moc přivést mrtvého člověka zpátky k životu, neboť v rámci snímku fotografovaný stále žije. Pokud je to dobrá fotografie, zachytí podstatu snímaného a my si ho pak můžeme připomínat. Může nám sloužit jako připomínka toho, že kdysi žil a že jsme ho milovali. Díky tělesnosti snímku víme, že existoval i mimo naše vzpomínky, jelikož: „každá fotografie je certifikát přítomnosti“ (str. 84), a tím nám napomáhá se s jeho smrtí vyrovnat. Díky Barthesovi si čtenář uvědomí to, co mu je vnitřně o fotografii zjevné, ale co si dost možná nechtěl připustit. Právě v tomto vnímám sílu této knihy. ∞


Roland Barthes: Světlá komora – Poznámka k fotografii
nakladatelství Fra (překlad a doslov Miroslav Petříček)
Praha, 2005, 123 stran



autor: Karolina Pospíšilová