Najdeš svoji princeznu, zabiješ draka a vyhraješ. Zestárneš a budeš mít spoustu dětí, slávy a vzpomínek. Jo, ideální a kouzelný představy. Výmysly. Pohádky.

Co by, kdyby
Klasický scénář pohádek – dobro zvítězí, všichni jsou šťastní a nikoho nenapadne myslet na něco negativního. Proč? Copak je v životě všechno jen dobré, krásné, ideální?

Co kdyby třeba pršelo? Bylo by hnusně, princezně by zmokly načechrané šaty i natočené vlasy a princ by o ni ani pohledem nezavadil. Nevzali by se a neprožili by spolu roky lásky na zámku. Nebo, co kdyby se princ do té věže prostě nedostal? Třeba by nestihl dorazit včas, nebo by nešly otevřít dveře a krásná princezna by se pomalu rozkládala, až by z ní zbyla jen rezavá korunka.

Nebylo by zajímavější, a pro generace malých dětí poučnější, dělat pohádky trochu reálněji? Připravit je na to, že všichni nemůžou být jen šťastní, úspěšní a dokonalí. I princezny občas potřebují antidepresiva, i princové podvádějí a lžou. Nebo spíš potřebujeme idylický a bezkonfliktní prostor, možnost na chvíli uniknout a hledat útěchu?

Pohádky a realita
Dva kontrastní a na první pohled nesouvisející pojmy. Co se ale stane, když je někdo propojí? Alenka na drogách, slon Bimbo týraný v cirkuse a princezna Mulan chránící se před smogem. Takové výjevy zpracoval americký umělec Jeff Hong. Vzal si na paškál rozkošné disneyovské pohádky a zasadil je do reálného současného prostředí. Vytvořil tragikomické fotomontáže a vyslal je do světa. Spojil na první pohled nespojitelné: pohádkové hrdiny zasadil do našeho světa a života, tím z něj udělal místo krutosti, smutku a problémů. Nechal lidi přemýšlet a snít, co kdyby nebylo v pohádkovém světě všechno tak nalajnované a jednoduché. Nastavil naivní pohádkové zrcadlo naší drsné realitě.

Trochu deprese, prosím
Všechno není jen růžové. Kromě záporáků bychom našli i pořádné melancholiky. Spousta klasických děl, od bratří Grimmů přes Boženu Němcovou až po Andersena, je plná depresivních osudů a bezvýchodných situací. Přesto jsou to ale více méně jen výjimky. A jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo.

Třeba jedna hodně ikonická. Šíleně smutná princezna. Podle názvu si řeknete, že na tom asi nebude nejlíp. Je to pohádka – jasně, že neleží zavřená doma paralyzovaná depresí a neví co se životem, nakonec to zase dobře dopadne. Ale nešlo by to zajímavěji? Šťastné příběhy jsou jednoduché a šťastné konce ještě víc. „Nakonec všechno dobře dopadlo“ je fádní věta a pohádky nám prostě nechtějí dovolit si pořádně zadepkařit. Dalo by se argumentovat tím, že pohádky jsou hlavně pro děti, a ty bychom neměli strašit depresivní realitou. No, zaprvé si na to přijdou časem samy, a za druhé – pohádky jsou přece stejně tak pro malé děti, postupně objevující svět, jako pro ostřílené dospěláky s hypotékou na krku. Pro obě strany jinak poučné, pro obě strany jinak důležité.

Realita dokáže být krutá, realita dokáže být depresivní. Je to ale normální život a je jen otázka, proč nám tento žánr nechce dovolit si negativní emoce pořádně prožít. Třeba nás jen brání. Nabízí velkou náruč pochopení, poučení a pozitivního světa. Třeba je to účel. ∞