Nechci nic řešit teď ani potom. Jen spát. Fungovat v tom paralelním světě, kde jsou jiná pravidla. Tam se s tebou vídám, když v realitě na sebe nemáme čas.
Objímáš mě. V týhle posteli je chladno. Ale stačí jen usnout. Dveřma do hezkého světa je spánek.


Jsou asi dvě odpoledne. Odhaduju to, protože budík na oběd mi zvoní v jednu a od tý doby už se jednou rozednilo. Venku je zase světlo. Co se za tu dobu, která zní jak bezčasí, mohlo všechno stát? Pár nepřijatých hovorů. Buď otravoval operátor nebo volal kdoví kdo. Je mi to jedno. Svět se stejně točit nepřestal. Ležím a nechci na nic myslet. Nic řešit.

Naučil ses být tím, kým sis být vždy přál. Svoje slabý stránky a problémy schovals za identitu, která je má ve svých rukou. Víš, že je to tvá role, který uvěřili alespoň ti druzí. Občas se v ní ztrácíš. Pravda tě vždycky dožene a zeptá se tě, jestli jsi sám k sobě upřímný. Tak jsi ji raději zabalil do ruličky a z té sis udělal žezlo. Ty jsi král, pán situace. Tvoříš realitu. A nemá smysl se s tebou přetahovat o tužku ke scénáři. Píšeš si ho sám. Jak potřebuješ. Je předvídatelný. Stereotyp zformovaný v nudu. Nedokážeš už sám sebe jakkoli překvapit a to je to děsivé, s čím se nedokážeš smířit. Jako bys sám sebe dávno prožil a jen se na sebe díval. Znovu a znovu. Jedna podoba identity vrstvená na sebe a opět roztočená jako káča. Kdy se zastaví? Už mě to nezajímá.

Jen být a vát
Jsme jenom těkajícím organismem, shlukem energie, buněk. Reagujeme na podněty, děláme si, co chceme. Narodíme se a umřeme. Jenom ta existence je závazkem a zodpovědností. Nějak ji naplnit. Něco dělat. Najít svůj smysl. Kdyby sis mohl vybrat, čím bys chtěl být, co bys odpověděl? Být tak větrem. Smysl by byl jasný. Vát. Vítr jen je. Člověk přeci nemůže jen být, plynout a existovat v prostoru. Musí jít nakoupit, musí zaplatit nájem, musí. Musí spoustu věcí jen proto, aby vůbec mohl být.

Žiju v mikrosvětě mojí hlavy. Nevidím nic kolem. Nevím, kolik je. Nevím, kolik světla prostupuje do místnosti. Nemám ani zavřený oči a prostě nevidím.

Není to žádnej přepálenej cool filtr z Instagramu, na kterym je všechno krásný. Je to noc, která prostupuje dnem. Teď a tady smíchaný s hutnou mlhou, přes kterou se nedá nadechnout. Duše zabalená v igelitu.

Potkáváme se v klubu. Nebo na ulici. Jak se máš? Skvěle, odpovíš. Všichni se máme skvěle, vždycky, když se potkáme. Proč mi ale neřekneš, jak ti skutečně je? Mě vážně nezajímá, jak se máš skvěle a že máš hodně práce a takový ty univerzální odpovědi, který jsou jak z nejodosobněnějšího seriálu v hlavnim vysílacím čase. Všichni jsme přeci univerzálně šťastní, protože tak to má být.

Kdybych umřela, zastavilo by tě to ve tvym shonu aspoň na pár chvil? Nebo bys to přečetl jako tu smutnější zprávu někde na Facebooku, chvíli se pozastavil nad tím, co všechno jsme spolu prožili, a minutu tichý vzpomínky naplnil pohledem na moji fotku a šel lajkovat další posty? ∞