Na českých diskusích a blozích zpravodajských serverů se šíří obavy, že svobodě slova hrozí zánik. Že v médiích se preferují jen určité názory a že to zavání cenzurou. Proč si teda nezaložit své vlastní stránky a nehlásat tam, co se komu zlíbí?

Zatrhnout by vám to mohla jen policie a to v demokracii není tak snadné. Výroba vlastní hlásné trouby by ale stála spoustu úsilí. Prokopávání složitých cestiček ke čtenářům. Respektované noviny nevzniknou přes noc. Pokud si je tedy nekoupíte.

Zaregistrovat si blog na zpravodajském serveru za noc stihnete klidně. Možná vás pak udiví, že tam existují pravidla. Že to nemůžete o těch menšinách, co je všichni pozitivně diskriminují, napsat natvrdo. Administrátor vám článek sundá za nějaké slovo. Něco vám povolí, něco už ne.

„Máme zájem o vaše názory. Máme zájem, abyste sledoval a šířil reklamy, které jsou zdrojem našich příjmů. Svobodu má ten, kdo má zdroje. Vy zdroje nemáte, píšete pro nás. Píšete zadarmo. Bůh vám žehnej. Sdílejte svoje díla ve statusech sociálních sítí a lákejte k nám další čtenáře.

Naše svoboda slova chutná jako opravdová. Co byste nechtěl za tu cenu. Mohl byste pracovat na té opravdové, na vlastním jméně, na sobě, ale člověk nemůže mít všechno. Pracujte na našem políčku. Nezapomeňte ale, že bydlíte v něčem, co postavil někdo jiný. Nemáte s tím žádné starosti. Ale ani si s tím nemůžete nic dělat. Neni to vaše.“

Tento systém přitahuje místo konstruktivních autorů ty konspirační. V reálném světě se běžně s podporou nesetkají, tady naopak tvoří většinu. „Svět kolem je pomatený. Je třeba se spojit a být slyšet.“ Tady se stávají někým. Moralizují o tom, kam to všechno spěje. Nemusejí představovat žádnou stravitelnou alternativu. Stačí se navzájem podporovat.

Nedokážeme diskutovat
Když se dnes člověk podívá do diskusí pod články na zpravodajských serverech, zjistí často, že „nejplusovanější“ příspěvky bývají ty nejmorbidnější. Jako by to bylo dílo trollů, kteří chtějí pobouřit svým cynismem. Tady ale pobuřují naopak ti, jejichž přístup je lidský. To jsou vlastizrádci. Například pod zprávami o žhářských útocích na uprchlická centra v Německu vznikal dojem, že Češi jsou národem vášnivých pyromanů.

Když byla „in“ ukrajinská válka, mluvilo se hodně o proruském trollingu. Schvalování násilí vůči muslimským „nechtěncům“ už ale vzbuzuje jistý druh „chápavého“ pohoršení. Nedokážeme strach z „jejich“ terorismu racionálně zpracovat a zhodnotit. Nebezpečí terorismu nejde nijak předvídat, proto se uchylujeme k magickému myšlení a určujeme viníka.

Polarizace české společnosti je vidět skoro na každém tématu od prezidentské volby přes válku na Ukrajině po kauzu uprchlíků. Rozkol bude možná přímo v nás, v národní psychice. Ve vnitřních vírech a spodních proudech internetu se tento rozkol jen realizuje a radikalizuje. Na internetu si každý hledá informace, které mu vyhovují, a lidi, s nimiž je zajedno. Navzdory počátečním nadějím jednotlivé společenské kruhy spíš izoluje, než aby je propojoval.

Logicky, zíráme do neživých monitorů, místo abychom se zajímali jeden o druhého. Na internetu každý najde svou oporu. V tom je jeho nebezpečí. Roste zodpovědnost správců jeho subjektů. Nemám na mysli stát, ale „adminy“ stránek. Poslední americký školní střelec, který vraždil koncem září v Oregonu, byl ke svému činu na chatu sociální sítě 4chan přímo vyhecován.

Jak to hlídat?
Provozovat populární web, na který může psát kdokoli, není legrace. Čtenost, ke které bloger přijde jako slepý k houslím, má podobné účinky jako alkohol. Provozovatel vydělává, protože závislost přináší klikání. Ale taky bájivost. Psychologie člověka je taková, že když se můj názor neshoduje s většinou, tak ho radši zamlčím. To, co se naopak opakuje dokolečka, se stává pravdou. Protinázor většina zneuctí a zadupe do země. Vytrvají jen splachovací opozičníci.

Administrátor takového prostředí se jeho atmosférou nechává zhypnotizovat. Musí být souhrnem všech blogerů. Měl by zároveň dohlížet na dodržování etického kodexu. V tom tkví jeho schizofrenie. „Třeba muslimové. Chtějí nás vyhodit do povětří, porobit nás, sebrat nám pivo.“ Administrátor muslim není a žádného muslima nezná. Proč by zrovna zpravodajské servery tyhle tsunami strachu a „hejtu“ potlačovaly, když se z nich tak dobře živí? Byly by samy proti sobě. Při pohledu na statistiky nejčtenějších článků na blozích je vidět, co prodává nejvíc.

Je jen na vlastnících každého zpravodajského serveru a na těch, které pověří jeho správou, jaký obsah na něj pustí. Jde o soukromá média, ne veřejnoprávní. Třeba v USA se musejí na zpravodajských serverech blogeři o možnost psát složitě ucházet. Zdaleka to není samozřejmostí. U nás není prioritou kvalita, ale lidovost. S etikou se kalkuluje jen z hlediska čtenosti. Dokud se proti článku nebouří nějaká zájmová skupina, je to OK.

Je-li ale etika takto plovoucí, je vůbec možné o ní mluvit? Pokud by se blogy zpravodajských serverů chtěly tvářit jako poskytovatelé prostoru pro vyjádření jakéhokoli názoru, neměly by se zároveň snažit o vytvoření světa, kde se lidi vzájemně respektují a tolerují? Nesmějte se tolik.

Administrátor dnes není právník, ale uklízeč veřejných záchodků. Mísa aktuálního vkusu je jeho pánem víc než etický kodex. Za blogery a diskutéry si samozřejmě může i samo zpravodajství. Nevypočitatelně mění orientaci, klouže po povrchu, nevkládá události do souvislostí a někdy samo působí jako trolling. V Česku nemá seriózní žurnalistika zatím vybudovanou tradici. Jaká je cesta k lepšímu? Vzdělávání, stáže a osobní diskuse novinářů a „adminů“ s veřejností. Bez emocí a klišé. Zajímat se, jak je to jinde.

Válka blogů
Blogové články jsou extenzí diskusních příspěvků, které jsou odrazem ne nálady ve společnosti, ale nálady čtenářů při „sjíždění“ každodenního přídělu zpráv, fotek a videí. Vzniká závislost na emocích povzbuzená sdílením a požitkem z psaní. Lidi vnímají příběhově, naladí se na určitou dějovou linii, ztotožní se s určitou postavou a hájí ji. Subjektivně interpretují už tak subjektivně postavený výběr zpráv. Sbírají materiál k obhajobě svého názoru. Slouží propagandě a sebepropagandě. Soudí a válčí. Zprávy jsou negativní, bulvární a vytváří stereotypy. Troufnu si říct, že záměrně. Protože je to jednoduché. Zadarmo. ∞