Počátek zvuku či barvy na plátně je už nenávratně pohřben v propadlišti kinematografických dějin. Leč poslední dobou se všichni tváří, že budoucnost patří třetímu rozměru. Že bychom konečně stáli u zrodu nové éry? Naplní hollywoodská produkce naše ploché životy? A dočkáme se uvedení Pelíšků v 3D s ještě plastičtější plastikovou lžičkou?

Když moudří filmovědci srazí hlavy dohromady a dumají, který že snímek je ze všech snímků nejkrásnější, bývá Kmotr horkým kandidátem. Mafiánský epos je totiž označován za jeden z nejvlivnějších, nejkvalitnějších a nejvýdělečnějších filmových počinů. Jeden by se mohl domnívat, že jako finančně nejvýnosnější dílo své doby udá Kmotr nový trend. Ale netrvalo dlouho a producenti zjistili, že nemusí vsázet na herecké výkony, promyšlené dialogy, obrazovou kompozici a psychologii postav. Dva roky po úspěchu Kmotra se totiž vynořil film, který astronomický výdělek ságy zdvojnásobil. Tím trhákem byl film o velice nevydařené dovolené. Čelisti.

Po uvedení Čelistí se svět změnil. Obyčejní lidé ztratili důvěru ve vlastní vanu. A filmoví producenti naopak získali důvěru ve filozofii blockbusterů. Toto mystické učení hlásá, že čím více peněz se vydá na filmové efekty a propagaci, tím výše bude sahat výdělek. Princip kasovních trháků vykresluje v živých barvách historka samotného Spielberga, který prý zaslechl ve frontě na zmrzlinu „Čelisti? No to je ti příšernej film, už sem na tom byl snad šestkrát!“

Popcornové naděje
Ale navzdory Rambům, Rockyům a Conanům začalo velkým filmovým studiím ke konci osmdesátých let povážlivě téct do bot. Kvůli technickému pokroku se kinu začala vyrovnávat televize. A tak se stalo, že v průběhu devadesátých let na místě oprýskaných biografů vyrostly naleštěná multikina. Několik promítacích sálů, v koberci zašlapaná pražená kukuřice a umístění často přímo v srdci nákupního centra – malé oázy idylického konzumu. Tržby filmového průmyslu byly spaseny nebo alespoň nahnány pod jednu střechu.

S počátkem jednadvacátého století se ale ve vlnách filmového průmyslu vyskytlo pirátství. Snadné stahování filmů ve spojení s prodejem popcornu do mikrovlnné trouby tvoří vražednou kombinaci i pro nejplyšovější multikino. Jen u nás hlásí Dušínova Protipirátská Unie přímý růst procenta „kradeného“ hudebního a filmového materiálu z 10 % na 60 % v průběhu posledních deseti let. A vskutku, počet kin od sedmdesátých let zhubnul na čtvrtinu a návštěvnost je desetkrát menší. Vládci filmových studií si dál rvou vlasy.

Samozvaný mesiáš na zem ale opravdu sestoupil. Jeho barva byla modrá a jeho jméno bylo Avatar. „Tak tohle je teda ta budoucnost!“ rozplývali se všichni po zhlédnutí filmu u hepymílu s avataří figurkou zdarma. Paradoxní je, že veselá dobrodružství z planety Brambora vůbec nezapadají do lineárního vývoje filmového média. Naopak, Avatar je nejvíc ze všeho podoben nejranějším filmům, jako byla třeba Cesta na Měsíc (1902). Cameron stejně jako Meliés vytvořil exhibici nejoslnivějších filmových triků své doby, kterou poslepoval nekomplikovaným pohádkovým příběhem. Ani onen třetí rozměr na plátně není tak žhavou novinkou. První patenty a pokusy provázely vývoj filmu od jeho úplného počátku. Jedním z předcházejících boomů byla takzvaná „zlatá éra 3D filmu“ v padesátých letech.

Přišel, zaplatil, zvítězil
Cameronovo prvenství spočívá v masivní investici do pokročilejší technologie, která v kombinaci s originálním vizuálem, publikum opravdu oslnila. Jenže lze beztrestně použít 3D i jinde? Další rozměr si krom samoúčelné výpravnosti nárokuje dlouhé, kompozičně jednoduché záběry. Dynamika, která se dělala rychlým pohybem kamery a ostrými střihy je zcela passé kvůli vynucenému ostření (na objekty v „popředí“). Avataří technika je jen doplňkem, nemůže vystřídat původní kameru, protože ta v „čistokrevných“ 3D snímcích stále obstarává asi polovinu záběrů. Nemluvě o tom, že iluze 3D je pro 30 % lidí nepříjemná až nemožná, kvůli vzdálenosti očí od sebe a vadám zraku.

3D se tváří všelijak, ale spíše než o revoluci se jedná o znouzecnost. „Našli jsme způsob, jak dostat diváky zpátky do kina a bojovat s internetovým pirátstvím,“ juchal James Cameron. „Koukat na film, který není ve 3D, je jako sledovat ho černobíle!“ dodával jedním dechem George Lucas. Velká studia si mnula ruce, protože kdyby se 3D skutečně stalo standardem, všechny menší subjekty by (kvůli finanční náročnosti) šly z kola ven. Filmotvorba by se stala výsadou oligarchů.

Stokrát 3D umořilo osla
Avatar se stal novým nejvýdělečnějším snímkem historie, ale samotná návštěvnost kin se o moc nezvýšila. Cameronův triumf se zoufale snažili napodobit všichni, kteří na to alespoň trochu měli. Neplacaté filmy (mnoho z nich konvertováno až v postprodukci), uvedené v roce 2010, publikum ještě jakž takž zabavily. Ale následující rok se nesl v duchu bolestného střízlivění – divácké přesycení, naprostý propad v návštěvnosti. Filmová studia hlásala pokles tržeb o půl miliardy dolarů.

A jak to všechno dopadlo? Avatarizace výrazně zamíchala současnou filmovou produkcí. Cameron dobře vydělal, a ještě všechny přesvědčil, že 3D filmy jsou jediná možná cesta. Tím ochromil konkurenci. Připravuje si půdu pro závěrečný triumf? Úspěšný režisér již pracuje na druhém, třetím i čtvrtém dílu. Ale bude na to v roce 2018 ještě někdo zvědavý? Třeba se vrátíme zpátky na stromy a zase se budou točit placaté filmy. A nebo s dosud netušenou novou technologií tentokrát přijde opravdový zlom. ∞