Dnes v postinformační době je digitalizace čehokoli téměř samozřejmostí. Je až znepokojující, co vše za informace se k nám v elektronické podobě dostane, a možná již nemáme schopnost racionálně tento tlak přefiltrovat. Jak se ale změna hodnot a vnímání staví k našemu fyzickému prostředí, a tudíž i architektuře, která je nedílnou součástí měst a prostoru, který nás obklopuje? Architektura není jen o hmotě, ale i o vývoji lidského myšlení. A proto tuto otázku zkoumají také teoretici architektury.

Mediální invaze
Peter Eisenman, americký architekt, teoretik a pedagog ve své eseji Vision Unfolding: Architecture in the Age of Eletronic Media uvádí, že od doby 2. světové války prošla společnost základním posunem od paradigmatu mechanického k elektronickému. Zjednodušeně to můžeme vysvětlit jako změnu vlivu člověka na primární způsob reprodukování materiálu. Například fotografie je závislá na kontrolované interakci mezi fotografem a foceným objektem. Je zde spousta parametrů, které interpret kontroluje, upravuje, nastavuje a výsledkem je jistý originál, který je případně následně pracně kopírován. Následná reprodukce je ale vždy brána již jen pouze jako kopie. Zatímco například u faxu už není vyžadována lidská interpretace. Rozmnožování faxem není nijak závislé na kontrole či specifických úpravách autorem. Fax přímo zpochybňuje hodnotu reprodukce, jako předávání specifické a jedinečné informace. Invaze médií do každodenního života zpochybňuje celé naše interpretační vnímání.

Přístřeší, bezpečí, orientace a sebeidentifikace
Architektura je již tradičně brána jako hmotné prostředí, které utváří realitu. Celý vývoj člověka i jeho kultury je úzce svázán s požadavky na přístřeší, bezpeční, orientaci a jistou sebeidentifikaci jak v prostředí, které obývá, tak v kultuře jako takové. I proto si získala přezdívku zrcadlo společnosti. A proto je tak pozoruhodné, že architektura stále odolává tlaku elektronického paradigmatu. Tento mentální vzor definuje svět v termínech simulace a nových médií, přeceňuje obraz před fyzickou existencí, o hmotnosti (ve smyslu hmoty ne váhy) ani nemluvě. Architektura svou podstatou toto pojetí zpochybňuje. Podstatou definující její vlastnosti a vztahy, jež jsou manipulace a utváření prostoru.

Perspektiva a její nabourání
Společně se zavedením monokulární (jednooké) perspektivy začala architektura racionalizovat svou vlastní podstatu. Díky tomuto zobrazení lze všechny projekce v architektuře rozložit na jeden plochý dvoudimenzionální povrch. Z toho důvodu byl prostor konstruován srozumitelnými prostředky, jako jsou osy nebo symetrie.

Čas od času se architektura snažila překonat svou racionalizaci, například když přejala kubismus nebo konstruktivismus, které se snaží objekt zobrazit z několika pohledů zároveň. Žádná důsledná změna se však nakonec nekonala, protože subjekt zůstal zhmotněním stability stálosti. Tím se nezdařilo objekt sledování rozpohybovat. Dalo by se říci, že architektura zůstala v rámci koncepce předmětu a čtyř stěn, a proto se jí nikdy nepodařilo přeměnit celkový náhled na ni. Hierarchie a struktura percepce, které jsou architektuře vlastní jako základní principy, vždy budou závislé na našem porozumění. Protože pokud se ztratí interiorita architektury a možnost identifikace v ní, pak je to silný útok na základní lidské požadavky spojené s prostředím, které formujeme pro naše žití. ∞