Rozhovor ekofunebráckého dua Ke kořenům


Během rozhovoru máme ruce od hlíny. Sázíme meduňku, šalvěj, ačokču… Jsme ekofunebrácké duo Ke kořenům. Hledáme k přírodě a lidem přátelské cesty, jak pohřbívat a loučit se se zemřelými. A z hlíny může vyrůst ledasco… třeba i tenhle DIY rozhovor o ekologickém pohřebnictví a DIY pohřbech. Vzniknul jedné dubnové neděle pomocí dada hry, kterou jsme spolu hrály. Kladení otázek probíhalo organicky. Některé vyrůstaly náhodně v našich hlavách, jiné jsme si vypsaly na papír a losovaly je. Mezi tím jsme prokrastinačně vymyslely nový recept na veganské palačinky a zasázely bylinky.

Takže, co to teď vlastně děláme?
Strkáme semínka do hlíny tak, jak to mohou dělat pozůstalí. Jednou z cest ekotruchlení je grief gardening – zahradničení na památku zemřelých, které pozůstalým pomáhá vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka třeba tím, že pro něj vysází památeční záhon růží nebo taky rajčat. Tak se tady teď skláníme nad „truchlíky“. Zahradničit se dá i přímo na hrobech, jak to vyzkoušel již například ekologicky udržitelný programátor Honza Pospíšil na svém dědečkovi.

Asi ale existují i méně zahrádkářské způsoby ekopohřbívání…
U nás nemá „zelené pohřbívání“ ještě žádnou tradici, ale v zahraničí vznikají už od 90. let přírodní hřbitovy, kde na své blízké můžete vysadit strom či divoké květiny. A tak vyrůstají památeční lesy a louky, vyživované těly nebožtíků a chráněné naší úctou k nim. K přírodním pohřbům se také vážou ekologické urny, rakve či rubáše. Důležitější je, že příroda nabízí prostor, který je v mnohém odlišný od smutečních síní v krematoriích. Pozůstalí mají větší možnost zapojit se do příprav a průběhu posledního rozloučení. V lese či na louce jsou lidé kreativnější. A tak často vznikají zcela jedinečné vzpomínkové slavnosti. Pozůstalí zde nejsou v pasivní roli pozorovatele, jak tomu bývá v obřadních síních krematoria, kde se z hlediště dívají na řečníka a rakev zajíždějící za oponu. Kolem památečního stromu lidé vzpomínky i ztrátu sdílejí v kruhu. Celá příprava přírodního pohřbu a účast na něm může být pro duši hojivá.

A existuje v České republice možnost rozloučit se se zemřelým tak, aby to bylo k přírodě šetrnější a celkově méně konvenční?
U nás zatím přírodní hřbitov nevznikl, ale přesto zde máme možnost rozloučit se se zemřelým v přírodě. Zařízení pohřbu je u nás zákonem svázané méně, než si lidé myslí. Sami můžeme přejímat péči o zesnulého ve větší míře; netřeba předávat pohřební firmě tělo našeho zemřelého dříve, než vychladne. Sami ho můžeme připravit na poslední cestu. Umýt a obléknout jej je rituál uctivého rozloučení s člověkem, který nám samotným může pomoci uvědomit si reálnost ztráty. Stejně tak obřad posledního rozloučení můžeme zorganizovat společně s ostatními pozůstalými. Služeb pohřební firmy můžete využít jen zčásti – třeba si objednat převoz rakve – ale také se dá pohřeb zajistit zcela svépomocí.

To už se dostáváme k Do It Yourself pohřbům…
Princip DIY se při přípravě pohřbu může promítnout do celé řady úkonů rozdělených mezi bližší i vzdálenější pozůstalé. Když zemře dědeček, můžete mu vytvořit zcela jedinečné parte ilustrované třeba obrázky vašich dětí. Dřevěnou truhlu stlučete společně s kutilsky nadaným strýcem. A teta třeba donese květiny ze zahrady a babička upeče dědečkův oblíbený štrúdl. Místem posledního rozloučení zdaleka nemusí být obřadní síň – vzpomínkové setkání je možné uspořádat doma, na zahradě, v hospodě, v lese. A dědečkův popel můžete pohřbít třeba pod jeho oblíbenou slivkou. S popelem se u nás dá nakládat vcelku libovolně. S celým tělem to už tak jednoduché není, to smí být pohřbeno jen na hřbitovní půdě.

DIY – udělej si sám – zní ale spíš tak, jako by si pohřeb měl zajistit sám nebožtík…
Svým způsobem to tak také je! Ekologické pohřebnictví vybízí potenciální nebožtíky, aby o svém pohřbu přemýšleli už během svého života. DIY pohřby tedy velmi souvisí s námi živými. Některé přírodní hřbitovy organizují prohlídky, abychom si ještě, dokud jsme živí, mohli v klidu vybrat místo svého posledního odpočinku. Zájemci si také mohou sepsat „funeral plan“, takový list posledních přání, ve kterém popíšou svůj vysněný pohřeb. Pohřební list přání pak pozůstalým slouží jako scénář pro realizaci obřadu, z jakého by měl nebožtík radost. Ale režiséři a aktéři posledního rozloučení jsou pozůstalí. V DIY pohřbech nejde tedy tak úplně o to „udělat si sám“, člověk sám sebe nezakope ani si do sebe po smrti nekopne panáka na svou vlastní počest. DIY pohřby vyrůstají ze spolupráce a společenství, a tak spíš říkají: udělejme si to sami.

Jak se daří DIY pohřbům u nás?
U nás je obvyklé, že tíha organizace pohřbu padne na několik nejbližších pozůstalých, někdy třeba i jen na jediného člověka. Pozůstalí nejsou moc informováni o svých možnostech, a tak třeba i s úlevou nechají pohřební firmu, aby vše komplet zařídila. Zároveň však stále více lidí kritizuje obřady v krematoriích, které probíhají v rychlém sledu za sebou jako na běžícím páse, řečníci pronášejí palčivě neosobní proslovy o někom, koho v životě neviděli, a estetika obřadních síní nezřídka připomíná doby komunismu. Stále více pozůstalých si tedy volí takzvaná kábéóčka – kremaci bez obřadu. A obřad pojmou spíše jako vzpomínkovou slavnost u nich doma či na chatě.

Ale dostávají se k nám i příběhy lidí, kteří uskutečnili poslední rozloučení velmi osobitou formou, bez ohraných klišé s frázemi neznámých řečníků. Podoba takových pohřbů se odvíjí od osobnosti zemřelého. Naši přátelé třeba nechali zpopelnit svého kamaráda v tričku strany zelených, přikrytého tibetskou vlajkou. Poté následovala celá řada rozloučení organizovaných jeho přáteli, třeba ve venkovní galerii, kterou během svého života spoluvytvářeli.

Hmm, to zní inspirativně!
Ano, ano, vzpomínku můžete uspořádat v duchu, jaký je vám a vašim blízkým nejmilejší. Netřeba nikam spěchat. Vše je možné si klidně promyslet v kruhu nejbližších.

Nejsnáze můžeme DIY pohřeb vypravit následně po kremaci, s popelem nebožtíka. Neboť, jak už jsme zmínily, nakládání s popelem je volné. Pouze nesmíme narušovat pietu zesnulého a popelem znečišťovat vody. Ti odvážnější se mohou rozloučit s celým tělem nebožtíka u sebe doma nebo na zahradě a pak udělat smuteční pochod na hřbitov. Taková byla dříve tradice, dnes by to byl DIY pohřeb, protože ho realizujete svépomocí a nepotřebujete k tomu příliš využívat služeb pohřební firmy. Pokud je zima a máte zvlášť chladný sklep, netřeba pohřebky ani ke chlazení nebožtíka.

Čemu se teď ekofunebrácké duo věnuje?
V zásadě chodíme světem a povídáme si o ekofunebráctví s lidmi, které potkáme. Ptáme se jich třeba, pod jakým stromem by chtěli být pohřbeni, a tak se v nich otvírá téma smrti. Také ještě s ostatními připravujeme projekt přírodního hřbitova Les vzpomínek, který by měl vzniknout jako součást stávajícího hřbitova v pražských Ďáblicích.

Takže bude možné ekologicky pohřbívat i v České republice?
Ano! Les vzpomínek by měl být vůbec prvním hřbitovem u nás, kde se popel zemřelých bude ukládat ke kořenům vzrostlých stromů. Les vzpomínek by měl být prostorem, kde se snoubí úcta k zemřelým s úctou k přírodě. Ekologicky šetrná péče o Les vzpomínek z něj vytvoří přívětivé místo pro přírodu, takové eko-útočiště v městském prostoru. Les vzpomínek je však zároveň utvářen jako přátelské místo pro pozůstalé, kteří zde budou moci hledat vlastní cesty rozloučení a vzpomínání. Princip DIY se zde bude moci promítnout do vzpomínkových obřadů, ale třeba i do krmítek či hmyzích domků, které pozůstalí mohou na památku svých zemřelých vytvořit. A místo pod stromem si zde lidé samo sebou budou moci najít již během života. Vytváří tím místo pro přírodu; takový „návrat do divočiny“.

Tak to je fakt pecka!
Byly bychom rády, aby to byla pecka přírodně-kulturní. V projektu navrhujeme, aby měl Les vzpomínek i svůj umělecký rozměr a byl protkán díly umělců i tvořivých pozůstalých. Aby v něm bylo možné objevovat nevšedně ztvárněné památeční lavičky, pítko pro ptáky či houpačku. Návštěvou takového hřbitova zemřelý zpříjemňuje zármutek pozůstalých. Kdykoliv jej půjdou po smrti navštívit, tak si prostě udělají výlet do lesa nebo na louku… Louku vzpomínek plánujeme také.

Jak se nám vlastně spolu-dýchá a tvoří v ekofunebrácké autorské dvojici?
Vše se zatím tak pomalu organicky vytváří. Jedna naše složka (B) je v projektu Les vzpomínek více angažovaná ve skutečném světě, kde se setkává s lidmi z funebrácké branže, druhá složka (A) podporuje B v tom, aby se jí v tom skutečném světě dobře vedlo a aby semínka společných myšlenek dopadala na úrodnou půdu.

Les vzpomínek je „sám o sobě“ živnou půdou, kde vše začíná. A dále bude potřeba více šířit osvětu a vytvořit podmínky pro nás žijící a pozůstalé, abychom hřbitovní půdy mohli dobře „osázet“. V budoucnu se můžete těšit na další naše semínka a plody. Brzy bychom chtěly „vypučet“ s nabídkou přednášky a workshopu o DIY pohřbech. Poradenství poskytujeme již nyní, tak až vám někdo zemře, nebo se sami budete sklánět nad hrobem, ozvěte se.

A kde jsme se stmelily?
Dík patří brněnské Katedře environmentálních studií, kde jsme se setkaly a ze které stále čerpáme inspiraci a podporu. Na brněnském „enviru“ se udržuje hodně přívětivé klima pro to, aby studenti mohli přicházet s rozmanitými ekologicky a společensky příznivými inovacemi. A my si v tomhle „eko-inkubátoru“ bádáme a rozvíjíme ekopohřebnictví.

Jako duo srůstáme a fungujeme i v jiných oblastech – společně s přáteli máme ekoškolku Dobroděj, jako dvojice učíme environmentální výchovu a také žijeme v Doupěti, v takovém envi-uvědomělém komunitním bydlení, které tvoří zázemí pro veganské vaření, pečení kváskového chleba a další eko-bio-živo-projekty.

Kdybyste s něčím váhali nebo vám něco z řečeného připadalo nejasné, kontaktujte nás.
Přijímáme jakékoli dotazy a rozložitelné nebožtíky na adrese: ekoduo.kekorenum@gmail.com.


autorky: Blanka Dobešová, Alžběta Živá