Krátce poté, co jsme se s Ondřejem seznámili, dostali jsme se během našich rozmluv k tragédii, která postihla jeho rodinu – úmrtí malého Mariánka, Ondřejova brášky, na Menkesův syndrom. O něco později mi vyprávěl, že zbásňuje archivní rodinné fotky zachycující dané období a připravuje je pro výstavu. Tu nazval „Epos o Mariánkovi“. O výstavě, jakož i o smrti obecně, jsem s ním vedla rozhovor – vzhledem k náročnosti tématu jsme se domluvili na písemné formě.

Milý Ondřeji,
já s tím naším psaním o smrti otálela, bála jsem se začít a hlavně jsem vůbec nevěděla, jak začít. Teď projíždím facebookovou stránku „Epos o Mariánkovi“, pustila jsem si z vloženého odkazu Stabat Mater a běhá mi mráz po zádech… Začnu zeširoka – jaká je tvá zkušenost se smrtí?
Naše zkušenost se smrtí je vždycky nepřímá, až dokud nezemřeme. Snad se dá žít nezávisle na smrti, dělat si z ní legraci, strašáka… To mi však dopřáno nebylo. Abych se nerozmělnil ve výčtech, uvedu příklad jediný: úmrtí dvouletého brášky. Rozbitý notebook by se ještě dal reklamovat. Nicméně pravidla existence nejsou v rukách lidí. A láska na úrovni soucitu, humanismu, laskavé tolerance atd. může být jen zavíráním očí – tváří v tvář „propasti“ ve všem, co je živé. Proč se nepovraždit rovnou? Respektive důsledně se vyhýbám tomu, abych své „zkušenosti se smrtí“ porozuměl, abych si ji vysvětlil a sdílel jasně dál. Nechci se zazdít útěchou, ať už náboženskou (něco neumírá) nebo skeptickou (všechno umírá). Otázky mám raději než odpovědi; nelze se s nimi spokojit, jsou jako okna ve zdech. Včetně otázek v bráškových očích…

Kolik ti bylo, když bráška zemřel? Byl jsi, tuším, docela malý… Byl jsi vůbec schopný chápat, co se stalo?
Bylo mi deset a moc si toho nepamatuji. Určitě vím, že dospělí to prožívali víc. Při pohřbu jsem je šmíroval, jak pláčou, a to tak chladně, že ani hrát jsem ten smutek nemohl. Brr. Neuvědomoval jsem si, že se děje něco hrozného, rozumem určitě ne. Byl jsem dítě, člověk obzvláště zvířecí, a možná z hlediska zvířete jsem to bral jako normální. Kolébka se odvezla a já žil netečně dál (na rozdíl od rodičů, které to změnilo až fatálně, třeba máma začala vést charitu a po šamanských úletech obnovila víru v křesťanství). Hlubší vztah k bráškovi jsem si vyvinul až s odstupem dvanácti let, při zbásňování archivních fotek, na kterých dosud prodlévá jako živý.

Píšeš o letech netečnosti, po nějaké době jsi se ale jal Mariánkovy fotky umělecky zpracovávat, což byl aktivní čin, který vyžadoval tvou zaangažovanost. Vlivem čeho došlo k téhle proměně přístupu? Souviselo to přirozeně s věkem a vývojem myšlení a cítění či s nějakou konkrétní životní zkušeností? Potřeboval nebo chtěl sis tu událost skutečně, uvědoměle prožít? Měl jsi potřebu ji pochopit?
Jakási potřeba to prožít – spíše než pochopit – přišla za mnou sama, já nic nepotřeboval. Psal jsem články pro školní web a jeden z nich se týkal tématu dětí, které zemřely mladé, vedle článků o fotbale či pornoholismu. Použil jsem k němu i pár fotek s bráškou. Ale k ničemu více by nedošlo, kdyby se mi kvůli článku neozvala jistá Adéla: „Ahoj, založila jsem sdružení Jinej svět, pomáháme dětem, kterým umřel blízký člověk, nechceš s námi spolupracovat?“ Ve snaze z toho vycouvat – „umím leda básničky a fotky“ – zakvákla: „Tak proč nezbásníš fotky?“ Jaké fotky? Třeba fotky s bráškou? Má cenu k nim něco přidávat…? Zkusil jsem to. A bylo to pro mě jak sestup do podsvětí. Hledal jsem jeho, ale našel něco jiného, něco víc. Možná vlastní smrtelnost, brášku v sobě… Ani to neumím přeložit z řeči těch veršů.

Poezie se tedy ukázala být pro tebe vhodnou formou, která dokázala tak složité téma pojmout?
Poezie mi to umožnila ze všeho nejlíp, jelikož s/z ní vyrůstám, takže s ní prorostl i můj pohled na svět. Někdo jiný by to víc prožil hudbou, obrazem, filozofií… Záleží, jakým způsobem tvorby se nejvýstižněji vyjádříš.

Smrt jako zdroj relativizace všeho zdánlivě pevného

Došlo u tebe po sestupu do podsvětí ke katarzi? Nebo v těch hlubinách pořád jsi?
Katarzi bych zažil v případě, že bych něco pojmenoval a tím bych se od toho „očistil“. Raději zvolím jiný Aristotelův pojem, totiž že u mě došlo ke zkušenosti patosu. Ten se dnes v umění moc nenosí, nevím proč, a pokud se nepletu, v angličtině dospěl přes latinu k podobě „passion“, tedy vášni i utrpení. Mám na mysli zkušenost přepjatého citu, která zneklidňuje svou převahou nad klepety rozumu (ostatně rozum je evolučně dítětem emocí a citů), podvrací ho a nutí k proměně.

Úvahy o podsvětí mě tenkrát vedly až k roztodivnému pojetí „řeči jako podsvětí“, že totiž v tom, co vyslovím nebo napíšu, už nejsem já. I tohle já, co mluví, je už jen přízrak, jemuž přisoudíš mé jméno a který mě přežije. Skrze například zkušenost patosu však mohu „za okraj řeči jít, nikoliv do ticha; v ticho se rozvíjí řeč, co nic neříká“. A nejde jen o útěk z řeči, jde o návrat (protože já život s řečí stavím nade všechny jeho náhražky), jde o neustálou obnovu „ducha litery“, o věčný boj proti devalvaci jazyka, ze zdrojů mimo něj, překladem toho, co jazyk třeba i popírá, co nezná, co jej oživí… Od úvah o podsvětí a smrtelnosti jsem se dostal – i vlivem šťastné lásky – až do stavu, kdy „nejpevnější, čeho se můžu držet, je závrať“, takže teď nejsem v hlubinách, nýbrž v závrati. A aby mě těšily i školní povinnosti, hodlám psát (po charitní bakalářce) erotickou diplomku. Protože málokde je smrtelnost provázána s láskou tak silně jako v erotice, v jejím nejširším smyslu od nejmocnějšího z řeckých bohů přes probodaná srdce mystiků až po psychoanalytický pud a klidně ještě dál…

Uvědomil-li sis skrze tuto zkušenost vlastní smrtelnost, jaký je tvůj vztah k ní? Bojíš se vlastní smrti, nebo jsi s ní smířen?
Snažím se jí být otevřen… Jako, řekněme, zdroji totální relativizace všeho zdánlivě pevného, ať už je taková zkušenost jednou útěšná nebo jindy děsivá. Nejde o to stále na smrt myslet – ačkoli filozofie od Platóna po Camuse z ní nejednou dělá ústřední, ba i jediné téma života – to by vedlo nejspíš k neuróze… A taky věřím, že těch životních témat je mnohem víc. Spíše se s ní „radit“ aspoň při důležitých rozhodnutích. A možná se i ptát „jejíma očima“ – co neumírá?

Ale fuj, mluvím jak katechismus o něčem bytostně konkrétním. Každému, kdo má strach ze smrti, doporučuji stáž v hospici, stačí tam zavolat a uvolnit si týden. Uvidíte, že smrt je něco docela hmatatelného až banálního, v jádru lidského… A zbavíte se monster, která přiživuje také fakt, že se o smrti veřejně spíše mlčí (nepočítám-li její účelové mediální karikatury).

Třeba když mi loni bylo řečeno, že mám v hlavě nádor (nakonec byl nepravý a operace dopadla bez vážných následků), přiznám se: vůbec to nebyl pocit hrůzy, jako spíše moment přehodnocování, zpokornění, zklidnění… Najednou mi cosi bylo tak dráždivě blízko, až pod kůží… Z tohoto břehu ti ale jen těžko odpovím uspokojivě; vždycky jen v náznacích.


Jaký je podle tebe důvod toho, že současná společnost smrt tabuizuje?
Tabuizace smrti či její „pornografizace“ je téma, o kterém se hovoří v humanitních vědách už celá desetiletí a dává se do souvislostí s všeličím, ať už s vytlačením starých a umírajících příbuzných z rodin za plenty ústavů, s úpadkem truchlení a pohřebních rituálů, s nemožností se o smrti přirozeně bavit… Ale místo disputace uvedu pár vlastních příkladů:

V patnácti mi učitelka na dramaťáku zakazovala vystupovat s vlastními texty o smrti, prý abych psal raději o motýlcích a kvítí. Na střední si mí kamarádi pravidelně kupovali ve zverimexu bílou myš, aby ji mohli – pro legraci – zhulovat a mučit. A když jsem při redakční schůzi na univerzitě pronesl, že chci psát článek „o dětech, které zemřely“, k němuž dodám fotky, všichni vyprskli smíchy – „to jako budete lézt s foťákem do rodin, kde umírá dítě?“ „Mám na mysli vlastní rodinu“ a ticho. Ruměnce. Nikdo pak celé dny nevěděl, co k tomu říct. Jsou to bizarní situace, ale snad i něčím příkladné.

Nebát se, soucítit, být blízko

Tebou popsaná situace při redakční radě předjímá mou další otázku – jak by se měl člověk chovat k pozůstalým? Je mi samozřejmě jasné, že žádný univerzální vzorec neexistuje, ale nevíš třeba z vyprávění rodičů, jak by si tenkrát, když Mariánek umřel, přáli, aby se k nim jejich okolí chovalo? A jaká reakce tvých spolužáků ve škole by ti přišla adekvátní?
Ta chvíle byla trapná nejdřív pro ně, ale pak i pro mě. Stačilo by říci cokoliv přirozeného jako „promiň, to jsme nevěděli“ a případně se ptát i normálně dál, vždyť jsem o tom chtěl psát článek a ne to skrývat. Máma ke své představě o chování k pozůstalým dodává: držet za ruku, naslouchat, chovat se přirozeně a bez frází, věc nepřehánět ani nezmenšovat, nebát se, soucítit, být blízko…

Jaké má tvá výstava ambice? Je jednou z nich právě přispění k „odtabuizování“ smrti?
Ano, to je ambicí jejího sociálního rozměru (viz Jinej svět) – vnášet téma smrti a umírání do veřejného prostoru. Zároveň věřím i v její umělecký přínos; nechal jsem v ní krom „paměti světa“ i cár vlastní kůže… Kůži věčného dětství… A plazím se dál jinej.

Jaké jsi zatím získal zpětné reakce?
Fascinující byla už samotná vernisáž. Představil jsem se jako Mariánek a mluvil na úvod jeho ústy. Z mračen očí se rozpršelo. Jen za ten večer mi přišlo několik důvěrných zpráv od cizích lidí, dokonce i pár básní, často vzpomínky na zesnulé, jedna zpráva byla až tak horoucí, že by nebylo divné volat hasiče… Zároveň vím, že někteří měli s návštěvou výstavy problém, nebo se rozplakali při úvodním textu a nemohli dál. Jednomu floutkovi to přišlo natolik děsivé, že musel „rychle přijít na lepší myšlenky“. Mně osobně takové reakce naznačily, že výstava střílí do živého, ba čekal jsem víc nevole a ticha.


Výstava Epos o Mariánkovi měla svou premiéru v Hradci Králové, kde ji návštěvníci mohli zhlédnout od 4. do 17. 3. v Galerii automat ve Studijní a vědecké knihovně. Nyní je v plánu Brno, atrium Fakulty sociálních studií, v Praze bude k vidění od 18. 9. do 20. 10. v klubu Samaří. Zájem o ni projevila i Olomouc, ale vzhledem k energii, kterou každá instalace obnáší, chce autor po pražské štaci projekt směřovat raději do volně dostupné virtuální podoby, případně v komorním nákladu do podoby knižní. Aktuální informace hledejte na stránkách „facebook.com/1998marianek2000“.

Ondřej Macl (*1989)
Vystudovaný novinář a sociální pracovník (MU Brno; zkušenosti s umírajícími, trestně stíhanými, zdravotně postiženými, lidmi bez domova aj.); 2012 zahájil studium světové literatury na pražské UK. Umělecky se věnuje poezii všech druhů, vzácněji performanci, hudbě či výtvarnému umění.