Už jste někdy přemýšleli o tom, jak byste chtěli být pohřbeni? Mě k takovým úvahám paradoxně přivedli samotní dárci mého života. Kdykoliv nám na cestě v autě hrála píseň Bridge over Troubled Water od Simon and Garfunkel, máma neopomenula poznamenat: „Tuhle písničku mi nechte zahrát na pohřbu.“… Já osobně bych tedy při posledním rozloučení stála o písně radostné. O hudbu, kterou poslouchám ráda, když jsem veselá – balkán, cikáni, reggae? Energii aby to mělo. A určitě nechci, aby pozůstalí na můj pohřeb přišli v černém. Tu prosím nechte doma a dorazte pěkně v barvách a to řádně pestrých! Pořádný mejdan by to měl být – oslava života již uběhlého i stávajícího, ne oplakávání smrti. Další úvahy o uložení k věčnému odpočinku mě vedou ke Spalovači mrtvol. Pan Kopferkingl schází se schodů budovy majestátního krematoria, veden tibetským vyslancem, aby dostál svému určení a stal se novým dalajlámou… Krematorium je v Pardubicích, vím to, protože tam prodlívá část mé rodiny – té živé i mrtvé. Tamní hřbitov navštěvujeme docela často, rondokubistický chrám smrti je jeho součástí. Chtěla bych být spálena tam. Všechny tyto představy jsem považovala za více méně snové, bez nároku na možné uskutečnění. Až jsem se doslechla o aktivitách dvou mladých slečen říkajících si ekofunebrácké duo Ke kořenům, které se zajímají o alternativní způsoby pohřbívání. Z jejich rozhovoru, který je součástí květnového čísla o smrti a všem, co s ní souvisí, jsem se dozvěděla, že má přání se zdají být nejen zcela běžnými, ale ve světě i vyplňovanými v rámci DIY pohřbů. Snad i vy se v tomto čísle dočtete o smrti něco, s čím se vám bude lépe žít.