Kreativní narušení společenských kódů. Tvorba z vlastního nitra. Originalita. Básnický akt pojmenování skutečnosti. Všechny tyto heroické aktivity spojuje filozofie posledních dvou staletí s postavou uměleckého génia. Nenajdeme je však také za hranicemi světa umění, v životech marginalizované skupiny lidí, která se konečně hlásí o slovo?

Queer teoretik Jack Halberstam navrhuje vidět situaci trans* lidí jako obrovský potenciál pro celou společnost. Lidé situovaní až na okraj systému genderových rolí či za jeho hranice nejlépe ukazují jeho machinace a disciplinační sílu, kterou působí na všechny. Stále větší viditelnost trans* osob ve veřejném prostoru je tak intervencí do systému, který po tisíciletí nereflektovaně fungoval a v posledních stech letech je podrobován kritice z pozic feminismu a queer myšlení. Původně samozřejmé pojmy jako muž a žena při hlubším prozkoumání přestávají být esenciální nutností, ale spíše složitou konstrukcí, která se historicky a kulturně proměňuje. Trans* osoby tyto konstrukce a jejich pravidla vidí nejzřetelněji, protože se nacházejí v pozici, se kterou pravidla hry vůbec nepočítají.

Halberstam navrhuje užití pojmu trans* s hvězdičkou, která zdůrazňuje neukončenost a procesuálnost trans* životů, přístupů a narativů. Právě toto „kvíření“ (počeštělé queering), tedy rozehrání arbitrárně nastavených norem, je osobně prožívanou kreativitou, srovnatelnou s uměleckou tvorbou. Pojem trans* intervenuje do čistě binárního chápání rodu a zahrnuje také nebinární a fluidní identity. Halberstam se svým pojetím staví také proti čistě medicínské diagnóze fenoménu, který dle autora vypovídá spíše o změnách na všech úrovních společnosti než o změnách individuálních těl.


Trable s genderem
Pojem genderu poukazuje na to, že být lidským mužem a ženou je kvalitativně něco jiného, než být zvířecím samcem a samicí. Když Simone de Beauvoir píše, že se „nerodí, ale stává ženou“, má tím na mysli, že ono „bytí ženou“ není redukovatelné na fyzično novorozeného těla. Jde o velmi složitý komplex kulturních znalostí a dovedností, které si musí v průběhu života osvojit. Pojem genderu pak označuje právě tuto skrumáž norem chování, oblékání nebo gest, které jsou v naší společnosti vedeny binární opozicí žena – muž. Podle vlivného pojetí Judith Butler je gender performativní, své „ženství“ či „mužství“ vykonáváme opakovanou praxí vlastní každodennosti. Nevychází tak z žádné vnitřní podstaty, ale učíme se ho stejně jako čištění zubů nebo pravopis.

Tělo samotné vykazuje určité znaky, podle kterých se mu přisuzuje pohlaví (sex). Ani zde však binární rozlišování není dostačující: Pohlavní znaky u mnoha jedinců vykazují odchylky od předpokládané normy, které byly a stále jsou chirurgicky „opravovány“ na „správná“ těla. Existence intersex osob je tak systematicky potírána binárním systémem.

Ten staví na ztotožnění tělesného pohlaví s genderovou identitou. V případě cis-gender osob, kterých je ve společnosti většina, jsou skutečně tyto dvě kategorie nerozlišované. Trans* osoby však zdůrazňují důležitost tohoto rozlišení, protože vztah mezi pohlavím a genderem rozehrávají a komplikují. Binární trans* ženy a muži chtějí performovat gender opačný, než v kterém byli vychováváni. Nebinární osoby kreativně kombinují znaky obou genderů a vynalézají úplně nové výrazové prostředky tohoto společenského kódu.

Být sám sobě uměleckým dílem
Část teorií umění dvacátého století chápe uměleckou činnost jako oblast prozkoumávání a rozšiřování společenských pravidel a kódů. Ty jsou v běžném fungování strnulé a často přehlížené, v umění však ožívají: Poezie rozehrává kód řeči, výtvarné umění způsoby vidění, literatura užívané narativní formy a hudba prozkoumává hranice slyšitelného a/nebo emocionality. Kreativita podle těchto teorií spočívá v nových kombinacích a využití stávajících prostředků, nikoliv v tvorbě ex nihilo.

Není snad tak vzletné tvrdit, že stejný druh kreativity velmi osobně prožívají také trans* osoby, jacísi „umělci genderu“. Zatímco umělecká kreativita je pečlivě střežena ve světě umění, kvíření probíhá bez bezpečné distance, je prožíváno v osobních interakcích a nejniternějších pocitech.

Překvapivě dobře funguje také analogie mezi trans* zkušeností a pojetím uměleckého génia devatenáctého století. Mistrovské dílo je podle těchto teorií aktem vůle velké osobnosti, která dokáže vytvořit zcela nové světy literatury, malby či hudby. Filozofka a herečka Abigail Thorn argumentuje pro chápání trans* životů právě skrze pojem vůle. Svou tranzici nechce vysvětlovat jako „vyléčení“ nepříjemných pocitů genderové dysforie, ale jako akt osobní vůle: „Prošla jsem tranzicí, protože jsem chtěla. Je v tom obrovská síla. Převzít kontrolu nad svým životem, sáhnout hluboko do vlastních buněk a ovládnout je; pojmenovat se; vzít osud pod krkem a říct ne, sakra, tohle je můj život a já budu jeho paní.“

Doba geniálních umělců již pominula, ale snad nastává čas osobních aktů kreativity, sebetvorby a pojmenování sebe sama, jak ho má provádět Heideggerův básník pro celý svět. Trans* lidé jsou pak avantgardou této nové etapy.