Svět se mění velmi rychle a zítřek už klepe na dveře. Stávající systém se jeví jako neudržitelný a potýká se s obrovskými problémy. Dočkáme se změny k lepšímu, nebo horšímu? Můžeme ovlivnit, v jaké realitě se zítra probudíme?

Rumcajsův postřeh
„Vidím to růžově, Pikaču. Svět je v p**i,“ říká Rumcajs známé kreslené postavičce v jednom komiksu. Analýza dnešní doby, kterou jeho autor implicitně ve třech obrázcích a dvou větách nabízí, je v mnoha ohledech poměrně přesná. Ukazuje mozaikovitost naší reality, ve které se bez problémů potkávají Pikačové s Rumcajsi (globalizace, postmoderní společnost), a mnoho dalších charakteristik dnešní doby. Je ale svět skutečně tam, kde ho chce vidět Rumcajs? Podle mě zatím jen napůl. Což byl sice možná vždycky, má ale stále blíž k tomu, aby se tam už zítra dostal celý.

V jiném pozoruhodném příběhu s prvky komiksu popisuje svět zítřka Egon Bondy. Jde o cyberpunkový román z devadesátých let nesoucí název Cybercomics. V něm se mocenská elita (složená z mafiánů a vůdců obřích korporací) připravuje k přestěhování na Měsíc a plánuje vyvraždit velkou část obyvatelstva Země. Chce ponechat na živu jen tolik lidí, kolik bude potřeba k tomu, aby jí obstarali všechen dosavadní luxus. Hlavní hrdinka, hackerka Vera, se jim v tomto plánu snaží zabránit. Pokud Rumcajs Bondyho četl, mohl odtud odvodit svoje mínění. Tato sci-fi má ke skutečnosti mnohem blíže, než by se chtělo věřit.

Rozevírání nůžek
Ponechám stranou, že v kruzích lidí, kteří se zabývají tím, co se označuje jako konspirační teorie, platí obdobná vize za nesporný fakt. V další úvaze vyjdu z nedávno vydané knihy Tři sociální světy jednoho z významných českých sociologů – Jana Kellera. Ten se opírá především o francouzský výzkum tzv. diskrétních elit. Nejde o top manažery ani politiky. Jsou to více či méně starobylé buržoazní rody, které se spojují se zbytky aristokracie. Jde o lidi, které běžný smrtelník nikdy nepotká. V podstatě o nich nikdo mnoho nemluví, ani neví. Tyto skutečné elity nelze zaměňovat s boháči typu Billa Gatese apod. Nutno podotknout, že v České republice tento typ elity prakticky neexistuje.

Tyto rodiny po mnoho generací úspěšně hromadí všechny druhy kapitálu (sociální, ekonomický, kulturní), a jak se ukazuje, jsou si velmi dobře vědomy svého postavení. V dnešní společnosti jsou v podstatě jedinou třídou v marxistickém smyslu toho slova. To znamená, že chápou své kolektivní postavení a společnými praktikami ho hájí a posilují. Žení a vdávají se výhradně mezi sebou. Ani ty nejúspěšnější podnikatele do vlastních kruhů nepustí v první generaci. Sdružují se v elitních klubech, jejich aktivity jsou pro svět neviditelné. Příjmy těchto lidí nepocházejí z pracovní činnosti, což je spolehlivě odlišuje i od těch nejbohatších podnikatelů, stejně jako velká znalost umění a množství volného času.

Nerovnost se mění v nesouměřitelnost
Sociologové používají pro označení současné společnosti mj. termín společnost postindustriální. Její hlavní charakteristikou je fakt, že v ní většina lidí pracuje v terciárním sektoru, tj. ve službách. K tomu došlo zhruba v polovině 70. let 20. století, kdy také začíná dramaticky narůstat sociální nerovnost. Keller hovoří o přechodu od nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti: „Nejde o to, že existují případy závratného bohatství a na druhé straně neméně ohromující případy beznadějné bídy. To existovalo vždycky. Problém je v tom, že dříve spojitá pyramida majetku, moci a prestiže se rozpadá a na jejích obou koncích se vydělují zvláštní sociální světy“ (Keller, 2010, s. 11). V podobném smyslu lze podle něho jen stěží srovnávat např. situaci elit a středních vrstev, když (pokud jde o Francii) pouze 8 % příjmů těchto elit pochází z profesní činnosti.

Zhruba od poloviny osmdesátých let se v tzv. vyspělých zemích začíná výrazně měnit poměr distribuce společensky vyrobeného bohatství ve prospěch nejvyšších vrstev. Zatímco závratně rostou zisky a odměny řídících pracovníků velkých firem, mzdy středních a nižších kádrů víceméně stagnují či dokonce klesají. Roste nezaměstnanost, přibývá neplnohodnotných forem práce bez jakékoliv jistoty (práce na dohody apod.). Jen samotný rozbor praktik nadnárodních koncernů, kterými zvyšují své zisky, by mohl zabrat celé číslo Pecky.

Tezi o přechodu ke společnosti naprosté nesouměřitelnosti ilustruje Keller na různých místech knihy poměrně zarážejícími daty. Tak např. uvádí, že vedoucí pracovníci čtyřiceti největších francouzských firem vydělají jednotlivě za rok více, než kolik vydělá deset lidí pobírajících minimální mzdu za celý produktivní život. Nebo že jediné horní procento světové populace vlastní čtyřicet procent světového bohatství (horních deset procent pak dohromady vlastní osmdesát pět procent tohoto bohatství).

Bere-li šéf firmy 464krát vyšší plat než jeho zaměstnanec, jako je tomu u největších amerických firem, je to stěží pochopitelné, pokud, jak dokládá Keller, se reálné příjmy zaměstnanců snižují. Ačkoli mohou být podobné praktiky legální, neměly by nás nechat chladnými. V lepším případě vyvolávají etické otázky, které často nejsou k ničemu jinému než k vedení filosofických debat. Těch se ale člověk nenají. V horším případě mohou vést k radikalizaci politických hnutí, posilování pozice komunistů, házení viny na sociálně nejslabší apod.

Pokud se politickou intervencí něco zásadně nezmění, povede podle mého mínění směr současného vývoje k růžovým zítřkům celkem spolehlivě. Takový zítřek může mít podobu rozpadu kapitalistického řádu a neskutečného nárůstu bídy, až nebude mít kdo utrácet peníze a udržovat v chodu impozantní mašinerii zvanou tržní ekonomika. Může také narůstat rozčarování a hořkost, až polarizace společnosti povede k novému znárodňování. Dovedu si dnes jen těžko představit situaci, kdy se např. bude vážně diskutovat o možnosti stanovit omezení manažerských odměn. Připomenu, že minimální mzda se v ČR nedávno zvýšila po sedmi letech. Podivné je, že civilizace stojící jedním krokem nad propastí dokáže samu sebe nazývat vyspělou a pokrokovou.

Svět zítřka
Asi nejpalčivější součást přechodu společnosti nerovnosti ke společnosti nesouměřitelnosti představuje ztráta kontaktu elit s běžnou populací. K tomu dochází prostorovým uzavíráním nejbohatších v opevněných a chráněných čtvrtích. Posilují tak svůj status a svoje kapitály, zároveň se chrání před stykem s níže postavenými. Jejich děti navštěvují speciální školy (velká část jich je ve Švýcarsku), aby se zajistilo, že nahromaděné kapitály zůstanou „doma“. Zde se učí dokonalému sebeovládání, orientaci v umění, několika cizím jazykům apod. Zároveň se učí spolupráci a pěstování dobrých vztahů.

Pro zbytek sociálních vrstev pak platí zcela jiná pravidla. Žijí v iluzi, že sociálního postavení lze dosáhnout vlastním výkonem, vzděláním a tak dále. Běžní smrtelníci jsou nuceni si konkurovat, což jim celkem bezpečně brání v různých formách kolektivního jednání na obranu svých zájmů. Právě z toho pak elita profituje.

Sociologie v podobné souvislosti hovoří o teorii uzavírání, která se snaží vysvětlit povahu procesů, jejichž prostřednictvím se určité společenské skupiny snaží monopolizovat zdroje, privilegia, moc či prestiž a vyloučit z přístupu k žádaným statkům ostatní. S ohledem na nastíněné souvislosti nemusí být cesta na Měsíc, kterou popisuje Bondy, čistou fikcí.

Zatímco se Keller v mnoha svých vyjádřeních (viz např. pořady na YouTube) netají velkou skepsí ohledně budoucího vývoje, jiní sociologové to takto beznadějně nevidí. Jedním z nich je např. Immanuel Wallerstein, který je přesvědčen, že současný kapitalistický systém se dostal do svého konečného stadia a jeho nahrazení jiným systémem je nevyhnutelné. Podle něho se nyní nacházíme v období změn, které může mít velmi dramatický a nepříjemný průběh a trvat až padesát let. Výsledek současného období ovšem nemusí být nijak katastrofální. Každopádně je však nejistý.

Co lidé zmůžou?
V knize Velká transformace analyzuje Karl Polanyi dalekosáhlé důsledky, které mělo pro společnost ovládnutí jejího hospodářství trhem. Tržní logika proniká do mnohých oblastí, které původně neměly s ekonomikou nic společného. Aby mohli lidé uspokojovat své potřeby, musí nejprve prodat pracovní sílu. Mnohé z potřeb, které pokládáme za vlastní, jsou však ve skutečnosti právě potřebami trhu. Firmy, vedeny imperativem maximalizace zisku, jsou nuceny k neustálým inovacím svých výrobků, které za pomoci reklamy potřebují prodat. Nutnost uspět v konkurenci je nutí snižovat náklady. Zde tkví vysvětlení skutečnosti, že platy běžných zaměstnanců stagnují. Jednou ze strategií maximalizace zisku nadnárodních korporací je např. přesouvání výroby do zemí třetího světa, kde je levnější pracovní síla.

V důsledku mechanizace a automatizace výroby přichází mnoho lidí o práci. Jsou nuceni na pracovním trhu prodávat svoji osobnost, kterou musí přizpůsobit poptávce. Proto je dnes přes veškeré proklamace reklamy těžké být sám sebou. Zde podle mého leží kámen úrazu současného stavu světa.

Až příliš snadno totiž podléháme reklamě a konzumním trendům. Současná společnost nám dává jen málo příležitostí se zastavit a skutečně vnímat své niterné já. Od tohoto jsme odváděni všemožnými druhy zábavy a konzumu. Na první pohled se zdá, že ze začarovaného kruhu, v němž se náš svět ocitá, není cesta ven.

Zároveň jsme ale svědky určitého „probouzení“, které může naznačovat, že se snad odehrává nějaká změna k lepšímu. Nedávno proběhly obrovské demonstrace v Řecku, Španělsku, Turecku či Brazílii. Do médií se dostaly také např. akce hnutí Occupy Wall Street. Jejich cíl není zcela jasný, obrysy nové společnosti jsou velmi mlhavé. Mnoho lidí však po změně touží. Roste zájem o ekologické zemědělství, podpora lokálních výrobců, tlak na společenskou odpovědnost firem, existují pokusy o zavedení lokálních měnových systémů apod.

V mnohých analýzách stavu současného systému se zapomíná na jednu zásadní věc. Když ekonomiku začal ovládat trh a peněžní hospodářství, dostala se moc skutečně do rukou „lidu“. S každou utracenou částkou vyjadřujeme jisté hodnoty, schvalujeme či odmítáme praktiky určitých firem. Otázkou zůstává, zda o tom chceme přemýšlet a jaký odstín růžové pro zítřejší realitu zvolíme.