Být nezařazený znamená být dost silný na to ustát, že tě možná nebude mít kdo poslouchat? Být nezařaditelný znamená být dost silný na to ustát, že tě možná nebude chtít nikdo poslouchat? Nezařadíš se? Přesvědčuj, vysvětluj, připrav se, tvůj život bude jedna velká obhajoba, stojí ti za to stát mimo frontu?

Označit se? Být pro ostatní přeložen skrz několik názorových / charakterových / patologických banalit?

Mám rád všechno, co je staré = retro; Mám rád všechno, co je mrtvé = nekro; Mám rád všechno, co je mrkev = bio; Mám rád staré mrtvé mrkve = retronekrobio.

STOJÍŠ ztracený v záplavě možností, žádná směrovka, kudy bys měl jít zrovna ty? Co by pro tebe bylo to nejlepší? Kam bys měl patřit? Patřit někam? V moři všeho je dostat nálepku tak úlevné? V době nefunkčních vztahů, pokřivených hodnot, v době relativizování všeho je to „být součástí čehokoli“ jedinou možností, jak být v bezpečí? Integrita získaná na úkor vlastních odlišností, vlastních chyb a pochyb? Zapadnout někam? Nemít se proti čemu bouřit? Všechno můžeme, každý náš boj je předem vyhraný?

Tvoje matka je to jediný, čeho se můžeš bát?
LEŽÍŠ doma… samota… pochybuješ… potřebuješ zvukovou kulisu… soundtrack k tvýmu neuspokojivýmu životu… říkáš, že teď by se hodila nějaká patetická… Johnny Cash – „Hurt“, říkáš? Zařazen? Mocný YouTube (ano, doslova „ty trubko“, neboť s ním trávíš příliš mnoho času) ti sešle další, další desítky, další stovky, další tisíce, který bys měl poslouchat, protože tě na to odhad? Nebráníš se? Je to pohodlné? Nemusíš se dál rozhodovat? Bylo rozhodnuto? Oponovat je zbytečné?

Provazochodec, co balancuje, a i když ještě nespadl, už teď je mrtvý… strachy?
SEDÍŠ ve starý putyce na konečný, piješ pivo, jsi vděčný za ty sepraný ubrusy, za to, že tě tam nikdo nekontroluje? Po pár pivech si přisedneš k místním, bavíš se s nima o pěstování petúnií v období středočeského sucha? Je ti tak dobře? Cítíš se tak opojně sám sebou? Tak opojně sám za sebe? To nestačí? Prý bys o tom měl psát? Jinak je to k ničemu? Prý? Takhle nezapadneš, chlapečku? Nic už nemůže být jen tak? Náš osobní svět, naše sny, touhy, nápady, nenápadné momenty intimity, které se díky sdílení ve světě kolektivním (tedy tom, ve kterém jsme vždy jaksi lepší), nikoli tom našem, stávají skupinovým samožerstvím?

Piluj si svůj život? Piluj si sám sebe? Lépe se pak zapadá? … do homogenního chumlu.
Někdo tě poslouchá, neznáš ho, ale věnuje čas jenom tobě, jsi pro něj podstatný? Lákavé, chceš víc? Čím čitelnější budeš, tím raději tě bude mít? Zařaď se? Líp se pak hledáš? Líp se pak nacházíš? Jsi si jistější? Tvořit pro vlastní jistotu… tvořit pro jistotu ostatních je jako cyklická masturbace, zamažeš si ruce, ale nezplodíš nic?

A staré rčení praví: Kdo se bojí, sere v koutě? Naopak? Hrdina je každý, kdo má na to být v tom koutě sám, osamocen ve své skutečnosti? Bát se být sám za sebe? Zvolit cestu „my všichni společně za nás – my všichni společně za mě“? Otáčet se neustále přes rameno a hledat, jestli ti někdo jistí záda a se zvednutým palcem říká „pokračuj“?

Patřit k někomu, patřit někomu? Nezvládne každý? Někdo selhává? Selhávám?
Proč ty otazníky? Protože nevím, jestli si to samé budu myslet i zítra? Příliš možností, příliš všeho? Každý den jsem někdo jiný? Nezařaditelný. Nebo jen nezařazený? ∞