Lidské pokolení má od pradávna úžasnou schopnost fabulovat a vytvářet zástupné symboly, které reprezentují latentní procesy naší mysli. I na základě různých anomálií vznikají archetypální vzorce, jež zůstávají v kolektivním podvědomí po mnoho generací. V podobě různých představ často přetrvávají i do doby, kdy již nezapadají do současného společenského kontextu, ale přesto si, opředeny závojem tajemství, zachovávají až mytickou vážnost.

Obzvláště působivým popisem projekce je pro mne Poeova hororová povídka „Černý kocour“. Vypráví příběh o muži a jeho kocouru s bílým znaménkem na hrudníku, které se časem více a více začne připodobňovat šibenici. Vinou zatíženého muže tento symbol děsí, a tak se rozhodne zvířete zbavit.

„Tento strach nebyl v pravém slova smyslu strachem z nějakého fyzického zla – a přece si nevím rady, jak jinak to nazvat. Já se až stydím přiznat – ano, i v této zločinecké cele se stydím přiznat, že strach a hrůza, které mi zvíře nahánělo, byly vyvolány pouhopouhou chimérickou představou.“

Pokud se na situaci podíváme ze strany kocoura, určitě se nepovažuje za démonické stvoření nebo zplozence pekel, zřejmě si nenárokuje magické schopnosti či osudovou roli spravedlnost šířící nadpozemské bytosti, kterou mu i přes odpor vlastního rozumu vypravěč povídky ve skutečnosti přisuzuje.

Co je doopravdy kocour?
Je prostě kocourem milujícím lidskou náklonnost a blízkost.

Černý kocour se stává zástupným symbolem, stejně jako se jím může stát cokoliv jiného s dostatečně výrazným charakterem, a to platí i o architektuře.

Ani budovy nejsou jen konstrukcí z malty a cihel (či kamene nebo betonu), ale jejich podoba je utvářena všemi symbolickými citacemi z historie existence jejich rodu a v neposlední řadě i způsobem, kterým je zasazujeme do kontextu současnosti. Jednoduše jsou vším, co jsme schopni a ochotni si do nich promítnout.

Pokud architektura vznikne v nepříznivé době, často není posuzována podle formálních nebo funkčních kvalit, ale podle étosu, který se na ni v průběhu historie nabalí a ve skoro až archetypální formě přežívá často dál, a pokud se jedná o architekturu s nezvyklou formou, o to větší vzniká prostor pro démonizování.

Černí kocouři v jiných zemích
Je zřejmě dáno průběhem naší poválečné historie, že mnoho pamětníků negativně vnímá architekturu z tohoto období. Stavby z této etapy jsou často formálně spojovány se socialistický realismem nebo unifikovanou bytovou výstavbou. Mnoho výrazných poválečných projektů na našem území je však více ve vztahu k progresivním zahraničním vzorům své doby, než k domácí ideologicky budované architektuře.

Z mnoha příkladů bych uvedla třeba kultovní londýnský komplex The Barbican Estate (1955–1982) je výsledkem soutěže v demokratickém angloamerickém právním systému Anglie, a přesto nabývá formy, která by v našem geografickém a kulturním kontextu mohla být lehko považován veřejností za komunistické odpudivé monstrum.

K lepšímu životu
Pokud nás děsí monstra, obludy a černí kocouři, které si sami svou projekcí a strachem z případných anomálií vytváříme, můžeme se samozřejmě zachovat jako vypravěč v Poeově příběhu a pokusit se zbavit se jich. Zůstává však otázka, zda by ubití kocoura dříve, než nám přeběhne přes cestu a přinese smůlu, bylo opravdu řešení problému a pomohlo nám vyrovnat se s minulostí. ∞


text: Markéta Donátová