Všichni hrajeme. Prohlásil. Je to věc volby. Hrajeme, protože se bojíme. Protože máme pocit, že to v tomhle světě jinak nejde. Jedna tvář pro všechny, druhá pro blízké. A třetí teprve sami poznáváme.

Je to věc volby. Samozřejmě, že hrajeme, protože se bojíme. Přebíráme dress code doby, abychom příliš nevybočovali. Zrcadlíme druhé, abychom s nimi byli v harmonii a ne v konfliktu. Chceme klid a bezpečí. Je to ale paradoxní. Vždyť ta černá, kterou nosíme, ze které jsme si vytvořili brnění, nás akorát oddaluje od sebe sama. Stavíme si mezi sebou bariéry, působíme nepřístupně. Dáváme najevo, jak se sami bojíme. Chceme splynout s anonymitou, nebýt viděni. Vysíláme úplný opak otevřenosti, vřelosti a lásky. Už ani neznáme naplnění těch slov. Vztahy jsou plytké. Children of the plastic faces. Všichni vypadají jeden jako druhej. Na Instagramu jsou samé fotky jídla. Co to je za životy? A co mám já v tomhle světě hledat? Opravdu musím zapadnout do stereotypu, jediné zdánlivé jistoty, která se nám stává bezpečím, jinak nepřežiju? Slovo přítel už nabylo úplně jiného obsahu. Všechny je máme na jednom displeji a zároveň dostatečně daleko, že si navzájem nevidíme do očí. Jenom do těch na profilovce. Jak pak můžeme poznat vřelost a lásku, když právě v očích se zračí? Chci se vrátit zpátky k sobě, Ondřeji. Není mi v tomhle světě dobře. Něco se stalo. Ale že se to stalo, jsem zjistila, až když už jsem v tom byla chycená. V něčem, co se stále snažím rozšifrovat. Na pár chvil jsem zavřela oči, den co den jsem se probouzela a plnila to, co jsem měla, takzvaně, a najednou je všechno jinak. A já se to snažím odsekat. Snažím se oloupat ten tunový pomeranč. Má ale tolik vrstev, že mě to ohromně vyčerpává. Materiální svět mě vyčerpává. Je nastavený na úplně jiné hodnoty. Peníze nevedou ke štěstí. Ale potřebuješ je, abys přežil. Musíš prostě platit složenky. A pak se ti už těžko zvažuje, co v životě má smysl, když to, co za něj považuješ, tě nechává živořit. Peníze nepřináší smysl, mohou ale přinést spokojenost. Pořídíš si to, co potřebuješ, aby ses cítil dobře. V tomhle životě.

Lásku na profilovce nenajdeš
Potřebuju cítit smysl. Že to, co dělám, ho má. To je pro mě důležité. Moje srdce ví, že mi není dobře. Že je to všechno zlatá klec. Fikční svět, který mě pohltil. Potřebuju se vrátit zpátky k sobě, Ondřeji. Tolik z nás se to bojí udělat, že nakonec svůj strach ani nepřekročí. Spíme a přitom můžeme žít přesně to, co bychom si přáli. Společně sdílet a společně vytvářet. Podivně jsme se separovali do svých malých bezpečných světů, ale stejně cítíme, že to nějak nefunguje. Hlava rozhoduje za srdce. Zcela jsme přestali používat intuici. Budoucnost je nejistá a jediným průvodcem je intuice, protože ta nás vede podle našich skutečných vnitřních tužeb. Proč jsme přestali poslouchat odpovědi, které už dávno známe? Dávno víme, proč jsme tady. Racionalita? Strach? Zabíjí naši skutečnou cestu. Opakem lásky není nenávist, ale strach. A my jsme mu podlehli a zavřeli svoje srdce, aby nám nemohl nikdo ublížit. A tak ubližujeme hlavně sami sobě. Chováme se, jak kdybychom byli neustále sledováni. Jak kdyby nás snímala kamera na každém kroku. Nejsme autentičtí. Jsme loutky obav. A tolik svých vrstev, které bychom si mohli v životě užít, nakonec ani nepoznáme. Ze strachu. Ze strachu, že bychom se najednou chovali jinak, než se od nás očekává. Ale i to očekávání je jenom naší představou, naším dozorcem, který kontroluje, abychom byli adekvátní. Abychom se chovali tak, jak máme. Strach nás zkrotil do uniformity. Jako diváky v hledišti. Díváme se na to, co bychom mohli žít. Na konci představení zatleskáme. Známe přeci pravidla správného diváka. A učíme se pravidla správného člověka. Spořádaného občana, který je vzdělaný, má vhodného partnera, za plný úvazek svého času si jako kompenzaci odjede na dovču a pak se vrátí zpátky do poslušného života. Přesně takhle žiješ i ty. Jsi konvenční a správný. A já nepředvídatelná holka, co udělá ostudu, protože na koncertě vstane od stolu a jde tancovat. Tolik nepochopení. Tolik vzájemného nepochopení. Tolik strachu.

Třetí tvář je nekonečná
Seděli jsme na střeše. Na jednom z našich nejoblíbenějších míst, kde se nám myšlenky zhmotňovaly před očima. Mraky se měnily jak tahy štětce na plátně. Byl slyšet ruch města, který se z té vzdálenosti stal pouhou kulisou. Bezpečně vzdálenou realitou. Chvilkama jsme víc mlčeli než mluvili a přesto sdíleli. Sounáležitost. Bylo nám tam tak dobře, spolu, vysoko nad zemí.

Co ta třetí tvář? Není jenom jediná. Spoustu z těch dalších nemáš ani možnost poznat. Neznáš sám sebe, když jsi sám. Poznáváš se v kontextu. V dialozích s druhými. Se zážitky s druhými. V nových situacích, ve kterých se musíš rozhodnout, jak se zachováš. A častokrát sám sebe překvapíš. Nikdy sám sebe nepoznáš, když zapadneš do komfortní zóny a každodenního stereotypu.

Chci si koupit dodávku. Přestavět si ji. Udělat z ní krásné útulné místo plné fotek, sukulentů a nádobí se vzory. A odjet. Ztratila jsem tu dětskou zvídavost. Upadla do frustrace stereotypu, ve kterém není co objevovat. Zavřela jsem své dětské oči a jen slepě plním, co musím. Nežiju skoro vůbec v přítomnosti. Tak mi chybí vidět autentické lidské příběhy, cítit vřelost nových setkání, objevovat další podoby lidského života. Vidět, jak jsme jiní a přesto stejní. Ztrácet předsudky. A ztrácet strach. Zkoumat krásu na dotek. A zachycovat ji skrze fotoaparát. Začnu zase fotit. Chci se navrátit zpátky k sobě. Zpátky k sobě skrze lidi. Ale nechci sama. Chci to sdílet. Až pak pro mě mají takové hodnoty smysl. Pojedeš se mnou? ∞