Život plyne jak stoka. Strop absurdit tě rdousí, nemůžeš se vynořit, to už je kolorit. Chceš se bránit, ale bránou je se trápit. Trik starý jak Dubrovník. Chtěl bys ho pokořit.

Válka je volně neodůvodnitelná, nezvratitelná, vyvnitřněná agrese. Nevysvětlitelně vzlíná, dere se na sex odhodlaná vše posvětit mírem, mixem vyzývavosti, odmítavosti, poctivosti, mystifikace, přívětivosti, vlivnosti a bezbrannosti v plné přítomnosti – láska. Pouhý cit je k ničemu – myšlenka, sen, ve kterém se můžeme jen rozplynout. Je třeba od něj odhlédnout. Jestli je tam opravdu, ne jen jako sugesce, dedukce a didaktika, ale jako pravá svoboda, pak s ním při odhlédnutí od něj splyneme. Staneme se jím.

Takové nastavení není použitelné ani myslitelné. Už jím jsme, jen to necítíme, protože se na to díváme a při pohledu to mizí. Musíme se to naučit cítit. Umíme jen dosahovat. Není to nic, s čím bychom mohli počítat, nic postižitelného ani proveditelného, právě z původního důvodu nemožnosti pohledu na to. Je to čirá abstraktní upřímnost, zvířecí. Inteligence byla až druhá. Netvrdím, že to neexistuje, jen se to zjevuje nenadále.

Vidění je vědění
Věci neověřitelně vyvěrají z b(l)udoucnosti. Nedůvěřivě je prověřuješ. Podle svých váhavých vývodů jim přikládáš významy. Tvým pravidlem je: „Vědět znamená vidět.“ Někdy to ale nestihneš, věci tě předběhnou a poměr se obrátí – vidět samo pak znamená vědět. Vědět se nestane, není tedy ani nevědět. Věda odpadá do starého konceptuálního železa. Nutkavou potřebu znát nám vnucují sebepropagující média. Potřebují trh pro svou nadvýrobu informací. Publikum, dosud pubertální, pologramotné, sebedestruktivní, se chce spíš bavit než vědět, raději toužit než si být jisté, bát se než řešit. Musí se tužit.

Zpátky ke splynutí. Ale ke splynutí zpátky vlastně jít nejde. Leží vždycky vpřed. Splynutí je taky čistě virtuální slovo, označuje něco, na co nejde pohlédnout. Nejde to tedy ani označit. Třešničkou na dortu je, že splynutí nejde dosáhnout. Jsme zvyklí věcí dosahovat, ale splynutí dosáhnout nejde. To je lepší předem vzdát. Splynutí je totiž základ, který my rozdělujeme právě svou značkovací mánií. Jsme zvyklí věci využívat a zase zahazovat. Evidovat, prodávat. Tohle je zdarma, je to tu pořád. Bylo to tu dřív než my, tedy inteligentní vědomí konečnosti. Jsme zvyklí souhlasit a odporovat, nejsme schopní jiné pozice. Jsme zvyklí vědět, na čem jsme, ale ne čím jsme a čím ne. Jsme zvyklí dosahovat vědění a definovat jím vidění. Znásilňovat splynutí obšírnými konspiracemi. Plundrovat přírodu. Protože nevíme, že vidění je první. Je třeba dát mu přednost.

Strop
Ukazuju směrem, kde nic není. Zapomnění, rozněžnění, rozmnožení, rozednění, nevím. Kousl jsem se do jazyka. Erotika. Kam až se dá natáhnout zkušenost? Přílišná observace zkušenosti se podobá zkouřenosti. Nech to dít se. Nech to dítě. Nechť to je TO. Více, nech to vít se, uvolnit se k výkonu, uvolnit se k volnosti, učinit den dnem, stropem mrak. Není nic jako psát líp, neuvědom si to. Zpětně to vychytej, nejlépe nevylučuj. Líbí se mi být surrealistický básník, dělník nicoty. Bože, jaký to dává smysl! Nemůžeš od toho odtrhnout oči. Básnění dává smysl, to je princip, který se snažím použít. Pouze žít. Žít tu. Zde. Tuze. Vžít se. Živět. Tvá tma je má tma. Tvůj teen je můj tým. Loudím jako chybička. Je těžké zvolit priority, když to nejsou peníze nebo ženy. Chceš na ně nemyslet, ale pak se podíváš a  jsou tam. Čumí. Akční klid je dočasnou shodou náhod, kterou se snažíš udržet neříkáním samozřejmostí, říkáním jen těch hlubokých samozřejmostí, ne těch povrchních, trapných, nudných. Musíš se pro ně potápět. Ponor, dril.

Je krásné dýchat sám. Je to třeba, je to próza. Snad nevadí. Rutina má své kouzlo, adrenalin z nestíhání, ale nesmí se stát stereotypem. Musí se nést v duchu smířlivého smíchu, stavět na sympatypickém základu nezřízeného vzpomínání. Musím se smířit s tím, že ve mně někdo může vidět něco, co nejsem. Jsem to v jeho očích, a tak, pokud ho respektuju, tím musím být. Ne musím, jsem. Musím tím být. Bez toho musím. Když to musím, tak to hraju, devalvuju pravdu druhého tím, že to jenom hraju, interpretuju svou představu jeho pravdy a tím z ní dělám pouhou představu. Reprezentuju. Zpívám hymnu falešně. Rejpuju. Je to těžké. Přímo to svádí na vztahy rezignovat. Ale ta symbióza, když to nějakou chybou v Matrixu zajiskří upřímností, je cool i hot zároveň. Všechno se v tu chvíli vyrovná, narovná, restartuje, aktualizuje. Pak se zase věří.

Nikdo si nemůže přivlastnit Matrix, ovládnout ho. Snažíme se o to, protože si myslíme, že bez klíčů k němu jsme bezmocní. Když jsme bezmocní, jsme bezcenní. Když jsme bezcenní, jsme vinni. Málem jsem jel na dovolenou do pekla. Peklo je od slova péct, téct, utéct. Když se vám roztékají myšlenky. Muž zmučený zraněním hledá čin, kterým by se ospravedlnil. Napadne ho dobro. Začne se hystericky smát. Drž se. Udržuju se. Unikám do povznesené nicoty, temné hmoty mezi činy. Mizím v ní tím, čím nejsem. Démon vnadné dámy se empaticky směje na andělského děcana. Dovol mi malou revoluci. Ta se nedovoluje. Ta je. Taje. Jen póza.

Strom
Když jsi z někoho nervózní, tak to znamená, že čekáš odpověď na signál, kterýs vyslal. Nedokážeš se od něj oprostit. Tím spíš se o to snažíš. Snažíš se vyslat jiný signál, ale ironicky vysíláš stále stejný. Vysílej ho vědomě. Vysíláš ho znova a znova jako ti tluče srdce. Nevysílej ho záměrně, ironicky. Nevzpírej se tomu, jen se od toho odděl. Ze signálu se stanou ozvěny. Utichnou. Jsi volný. Čtoucí dívka obrací stránku. Vzdychá. Do konce kapitoly zbývá pět řádků. Dočte je a píše na ajfounu. Prolomit iluzi ticha. Udává svou polohu, čeká na blízké setkání. Batole si osahává strom. Když jsi moc hodný, jsi pak moc zlý. Pak zas moc hodný. Závodný. Chystáš se odrazit, šmahem očistit. K dívce přichází sestra. „Sedej.“ „Máš pití?“ Je bezvadná, dodřená. Vstávala v pět hodin a byl to rachot. „Půjč mi brýle, vypadám hrozně.“ „V těch brýlích vypadáš hrozně.“ Má černé nehty. První dívka volá s máti. „Co máš pro nás dobrého?“ Vyvolat vzájemnost je iluzionismus, hypnóza. Zájem je vždy závislý na situaci, úhlu pohledu, ohlédnutí. Vyletět dírou ve stromech jinam. Zájem je přítomnost. Někdy je třeba odhlédnout. Kapela hraje Chybíš mi. Mám husinu. Nová dívka sedla na místo té, co četla. S ajfounem. S ajfounem vypadá každý zoufale, i když je happy. Protože tu není. Je vtažený jiným, který není, na druhou stranu.

V devět na Portále. Dvě holky si povídají, jak padají z učení. Další holka, které jsem napsal báseň, mě nezdraví. Lidi dneska neocení poezii. Brát si básně osobně je obscénní. Ignoruje mě tak vehementně, že vrazí do futer. Holka, co tu dnes obsluhuje, se mě pořád ptá, jestli je všechno v pořádku. Nesnáším, když se mě někdo ptá, jestli je všechno v pořádku. Odchází jedna, se kterou jsem se byl projít. Měl jsem se s ní jít projít znova, ale nešli jsme. Vchází buddhista. Zdravím ho co nejneutrálněji, aby se nezabuddhoval do mého stolu. Do okna vchází měsíc. Buddhista mě úkosem sleduje, srká rajčatový džus. Půl desáté. „Máte všechno?“ „Můžete to klidně odnést.“ „Co?“ „Můžete to klidně odnést. Děkuju.“ Buddhista čumí. Po mně a po ženských. Kdo čumí, čumí navždy. „Ještě něco pro vás?“ „Hej, v pohodě, já bych si zakřičel.“ Je to venku. Moje bytí je prodchnuto výkřikem: „I don’t give a fuck.“ ∞