Ráno jsem před chatkou pokecal s Matthewem. Je z Nottinghamu. „I just get stoned and read books every day,“ chlubí se, „I just finished Steinbeck and now I relax with James Bond.“ „Yeah, it’s good to read a detective story on holiday,“ souhlasím.

Shodou okolností jsem kdysi ve stresu a vzteku předčasně odjel z Nottinghamu do Česka, protože mě tam jedna Kurdka vykopla z baráku. Učinil jsem se na ní závislý. Měl jsem původně jet za Robbiem, týpkem, kterého jsem potkal v klubu v Praze, dál na sever do Hebden Bridge a dát tam houby. To byl hlavní důvod a cíl. Sklesle jsem si koupil lístek domů a stoicky sledoval, jak se točí ruské kolo. Pak jsem si dal pivko a sedl na náměstí. Přišla za mnou policie, že se to nesmí. Přišli za mnou týpci s jointem. Dostal jsem se do pohody a, sakra, musel domů. Přitom šlo jen o to se pohnout, udělat rozhodnutí. Teď mám podobný pocit manka a chci pryč z thajského ráje. Potkávám nottinghamského barda, má kapelu Golden Troubadours, který nikam nespěchá. „You need to concentrate and stay with yourself. Let it go and keep yourself,“ filosofuju jako trouba. On odpaluje ranního jointa. Wake and bake. Možná se bojím, že když zůstanu, dostihne mě smrt. Tak jí utíkám vstříc. Možná.

Robbie byl největší propagátor Thajska. Když jsem se s ním seznámil, už tu strávil dvakrát tři měsíce. Později tu potkal svou budoucí ženu, Kanaďanku. Cestovali po celém světě, otěhotněla na cestě do Mexika. Přesvědčoval mě, ať sem jedu. „Don’t worry. Just go. There’s nothing to fear but the fear itself.“ Netroufl jsem si, jel jsem radši za ním. A nedojel. „Some girls are vampires,“ vyjádřil se solidárně na adresu Kurdky.

Zpod mraků vylézá slunce na závěrečný spurt. Obzor brzo bez dozoru. Neskonale rovná řádka pro bezpočet vět, svět, cesta slunce se odvíjí přímo od mých nohou. Sládne, slábne jeho síla. Nějaká víla plave v dál, vábena jeho vzdorem a já jejím, lidskou krví. Plavu za ní, ale náhle nikde není. Uplavala nebo ji žralok stáh? Chvění. Zde nyní jde, zdravá, ztepilá si vlasy prohrábne. Snadné, ztratit se ve vlnách. Snad, abych se za ní rozběh. Ale to ona se rozbíhá statečně proti vlnám. Přidává se k druhovi.

Padá tma, na pláž se snesli komáři. Loďka umístila kousek od břehu bójku, která červeně bliká. Sama se zeleným světlem objíždí kolem a páčí něco z vody. Příboj potupně ustupuje plnému Měsíci. Platím další dvě noci. Mám pocit, že mi chybí tisícovka, hledám ji pod chatkou. Počítám, ale jinak je mi dobře, jako vždy, když zaplatím další dvě noci a oddálím plán. Můžu zase v klidu vejrat. V bluesové knajpě krásně zpívá nějaká Švýcarka Joplinku, jdu jí to pak pochválit. „I like to sing, too. But not in Thailand. I’m too stressed,“ říkám jí. „Stressed in Thailand?“ protáhne obličej. „Anywhere, when I’m travelling. It takes time for me to relax. And then I usually go home.“ „Take your time.“ „There’s no other way.“ „He’s so sweet,“ přihne si pivka a dlábí místního psa.

Slabost k návratu
Ráno nebe jak šmolka, v moři bordel a klid. Vyměnil jsem si ručník, místo velkého modrého mám malý růžový. Nějak jsem preferoval včerejší konstelaci. Dnes mám pocit větší přítomnosti, ale postrádám adrenalin včerejší depky, tu odhodlanost k blízkosti. Jsem teď jen jedním z bohorovných turistů. Nemůžu si pod sebou urovnat písek. Za mnou se usídlil prodavač cetek, konverzuje s ajfounem jako všichni tady. Dává přítomnosti nový význam. Lidi mají pocit přítomnosti přátel, ale je to jen stroj, čemu vyjadřují sympatie. Mají přátele, ale ne toho nejdůležitějšího a nejlepšího, sebe. V noci se mi zdálo, že mě kousla opice. Cestou přes pláž jsem míjel spoustu osamělých dívek, ale já chci napsat o škole v přírodě v jedenácti. Přes den jsem tam byl v pohodě, ale noci jsem trávil pláčem. Včera jsem o tom chtěl psát víc. Prostě jsem zavolal rodičům, ať pro mě přijedou. Chtěl jsem to ale jen v noci, přes den mě to tam bavilo. Hrály se různé hry, které zažehnaly depku. Rodiče přijeli a v autě mi řekli, že umřel dědeček.

Chce to vždycky najít nějakou hru a zabrat se do ní, do přítomnosti. Domluvit se v sobě, smířit se. Jsme dva. Ti dva se sváří o prostor, vedou extrémní monology. Když jsem jedním, svádím toho druhého. Je třeba nechat ho na pokoji a on nechá na pokoji mě. Když jsem druhým, nadávám na toho prvního. Na úzkostného rodiče nebo uvolněného kámoše. Me and Bobby McGee, píseň, kterou včera zpívala ta dobrá Švýcarka, nahrála Janis jako poslední před svým předávkováním háčkem. Prodavač cetek za mnou dávivě kašle. Možná kdybych se z té školy v přírodě nevrátil domů, dědeček by nezemřel. Je tohle ten háček? Nebo moje neskonalá touha cestovat, která se sváří se slabostí k návratu? Vyletím, schvátí mě samota a ta vyklidněnost vždycky přijde coby návrat. Je to zpráva, že návrat stejně přijde tak jako tak. Jako smrt. Jen se nesmí udělat. Tím se ta vyklidněnost právě promarní.

Ruské kolo
Přelít se, otočit kolo ze stoupání na klesání. Samo se stočí. V jádru problému je gravitace. Levitace. Člověk neví, jak to dělá. Nevědomost, mód dost, z nekonečna přímky útěk k začátku, uzavření kruhu, uzavření vody. Klidná hladina jasně odráží zemi a oblohu. „Co dělat?“ zní otázka, která se nesmí vymknout kontrole. Vyletět ze schématu jako pták. Ale i ten je závislý na zemi. Včerejšek bude vždycky lepší. Vrátil jsem se pak předčasně i z Brisbane kvůli létu doma, chtěl jsem na chatu. Býval jsem tam s dědečkem a budoucnost bývala skvělá-žádná. Quitl jsem pak džob v Praze kvůli vizi cesty kolem světa, ale byl to jen další návrat, dětský sen. Kličkování mezi návraty. Prostě se vším skoncovat a otevřít se čemukoli. I odjezd je návrat. Nejdřív to ego chceš, tak jedeš, pak ho nechceš, tak se vracíš. Ale obojí je stejný pohyb. Přítomnost tkví ve svém manku. Nabytá vzplane jako střelný prach výstřelem času.

Mezi léky, věšákem a lžičkou ke mně připlavala žlutá rybka a začala se ke mně lísat. Pak k listu. „Can you help me? I lost my goggles,“ zvolala na mě exaltovaně okoloplovoucí Němka. Hledal jsem je, potápěl se, ale nic nenašel. „So I lost my goggles,“ bědovala. „It’s OK, at least you can look around more,“ chlácholil jsem ji. „No, I’m a swimmer. I need them,“ nedala si říct. „Maybe they have some in the village.“ „Oh, no!“ Chápal jsem tu tragédii. Prostě si lehla na záda, aby se pohoupala na hladině, jak to tu lidi dělají, a brýle jí sklouzly z hlavy. Když se člověk moc vyklidní, může něco ztratit.

Přítomnost je prostě to, co právě je. Přítomnost prostě je. Přitom není. Při tom jsi ty. Pitom. Přitom ty jsi já. Ty jsem já a já jsi ty. Jsem při tobě. Stand by me. Slunce zsinalo, plachetnice uprostřed obzoru. Jsem tady. Bezpochyby. Na své trase. Lidé. Oslov je. Vylov je. Tak se potkáme. Spojíme. Splácáme. Spácháme. Spláchneme. Spíchneme. Ve smíru toho, cos měl a co bys měl. V tom, co máš. Mě. To. Tu totální varietu, vášeň nevídaného, v níž si můžeš nekonečně hrát a předvádět se. Držet prst na tepu doby. Masivně modré, moudré nebe. Slunce zapadá do šedé lajny smogu toho, co už nejde změnit. Prosebné prsty palem, hejna komárů, marné vlny strachu, Venuše nad ostrovem. To, co je, je vždy ospravedlnitelné. Tma. Teď líheň snů. Noří se spontánně. Soptí flow.

Fascinace přítomností
Pokecal jsem ve vodě s Američankou z Chicaga. Myslela, že Trump zakazuje vstup do USA Izraelcům místo muslimům. „Something beacuse of ISIS.“ Na zápraží čadil Matthew. Mluvili jsme o potřebě nesoudit a že jsou lidi fajn. Liboval si, že čtyři dny jen pokalívá a jí ovoce a vytváří tím prostor pro další konání. Zhasl jsem, nechal dveře chatky otevřené a podřimoval do zvuku Matthewova zapíku, jak obnovoval hasnoucí tabák. V nejlepším zabzučel komár. Musel jsem zavřít, rozsvítit a čekat na něj s otevřenou náručí. Nepřicházel a můj klid odcházel. Předtím jsem byl přítomný, ale s komárem jsem se už obracel do minulosti. „Sakra, teď jsem ho mohl dostat! Proč nemám moskytiéru?“ Protože chci prostor, odmítl jsem ji. Mathhewovi dochází zapík. Klik klik klik.

I tohle je přítomnost. Fascinace přítomností. Přímo tnost. Přimotává se na mě, až nic nevidím. Přímo tne do mojí přítomnosti. Trhá ji na cucky a nechává se znovu prosit, aby ji prosila svým sítem jedinečné distinkce. Jak ji znova najdu? Jediný způsob je vylučovací metodou. Vzdát se všeho ostatního. Kašlat na to, že jsem o ni přišel. Proto, že jsem na ní visel jako klíště. To nemá ráda. Musí dýchat. Kašlat na to, že nebude. Je. Kašlat na to, že nebyla. Je. Je to vlastně spánek, nebo když jdeš ven. Láska k někomu, nebo když jsi sám. Když někam jedeš, nebo když se vracíš. Když vyhráváš, prohráváš nebo jen stačíš. Stačí ji sebrat. Usebrat se. Brát se. Těšit se. Se. Dát. Dát se. Dát to. Drát navázat. Spojit, pokračovat. Když, tak ať. Když moc, tak pomoc. Trefit. Jak?

Nothing to win and nothing left to lose. And you give yourself away. With or without you. Procit vzdát. Nic moc nesát, jen tak obecně. Komáři se zdejchli. Už ji zase mám. Mám? Možná se moc snažím, aby všechno k něčemu bylo. Aby všechno mělo nějaký řád, když už se tak snažím. Aby to neslo ovoce, abych vyrobil ovocit. Když to někde zaleze, jinde to vyleze. Ony asi věci obecně moc nedávají smysl. Jen v té přítomnosti a to je jen pocit. Kolem chatky prošli lidi. Zvuky se nesou, jako by nebyly stěny, tak jsem pocítil strach, že jdou ke mně. „Psal bych, ale bojím se, že by to byly pičoviny,“ svěřuje se Matthew. „Zkus to, vždycky to můžeš vyhodit,“ povzbuzuju ho. „Wise words,“ usměje se. Ta totální akceptace vlastních myšlenek je stěžejní. ∞