Jednička je slunko, nula luna. Jednička je první krok i každý další. Jednička je vábnička. Tohle bude trochu básnička.

Přejděme k dvojce. Nemůžu k ní přistoupit jinak než jako ke spojce. Dvojka je bójka, která mě dovedla k trojce. Ale důležitá, všeobjímající dualita. Dvojka je dávivá nejistota, respektive jistota, že všechno má svůj protiklad, jenom se z ní neposrat. Když máš hlad, můžeš si být jist, že jen jíst ho neukojí. Musíš taky pít a další slovo ukrojit – žízeň. Hned je tu zdvojení a zpomalení následují geometrickou řadou až k úplnému zatmění, zmatení, zametení původního smyslu pod koberec. A je vymalováno.

Skočme tedy pro teď k jednoduché trojce. Trojka je láska, dva kopečky, srdíčko – slovo, o kterém nikdo neví, co znamená, ale nikomu to nevadí. Je příjemné jen tak bít. Pak je tu čtverka, začíná matika. Ke čtverce dojdeme jak dvojek násobením, tak sečtením. V sečtení nejde o čtení, ale sčítání. Počítání a čtení zní podobně. Mají stejný základ? Kladu na vás moc velký náklad? Začínáte mi tady chrápat.

Někteří lidi nevěří, že dvě a dvě jsou čtyři. Snaží se nabourat samé základy našeho myšlení. Kolik by to tedy mělo být? To nenavrhují, jen zavrhují status quo. Je pravda, že čísla (a posloupnost, kterou značí) lze snadno zpochybnit. Jsou to prázdná označení, přistupují k realitě zvenčí. Nikdy jí přesně neodpovídají, někdy vůbec. Čísla počítají s koncem. S tím, že se něčeho dopočítáme. Život ale spočítat nejde. Jsme život. To v nás a kolem nás se nikdy nezastaví, nedopočítá. Neúnavně to koluje. Proto mi výpočetní technika pije krev, nejvíc net. Na netu si hoví ten, kdo rád úkoluje.

Počítání je negací světa kolem nás. Nemůžu dát svůj hlas tomu, že číslo a počet, který udává, jsou na vlas shodné. Slovo když označuje pocit, taky samo o sobě nic neznamená. Snad jen naši touhu, aby něco znamenalo. Jako ten pocit, jen v tom je s ním totožné. Čísla i slova máme, abychom něco měli. Abychom si spočítali, co máme a nic z toho se nám nikam nezakutálelo. Když už se to někam zakutálí, chceme vědět, kolik se toho zakutálelo, kolikrát se kálelo, kolikrát se káně vznášelo. Chceme spočítat a pojmenovat všechno, všechno musí mít jméno a číslo. To je ve skutečnosti pravý význam pojmu grammar nazi. Ale klid, není to nic zas tak špatného. Jen touha, aby všechno bylo v pořádku. Mama nazi. Dvě a dvě jsou čtyři. Včera, dnes i zítra.

Čísla vrší tep
Jednička je všudypřítomná v čase jako reliktní záření ve vesmíru po velkém třesku. Jednička je tu vždycky. Její věčné přičítání překonává prázdnotu mezi zákopy, nákupy, slovy, číslicemi a činy. Při-při-při-příště je klíště prázdnoty – naděje i bolest. „Jediné, co je v životě nesnesitelné, je, že nic není nesnesitelné,“ říká DiCaprio ve filmové roli Rimbauda. Vždycky si odpustíme, opustíme dosaženou metu a přejdeme k další. „Dál, dál, dál,“ zní z Leových úst v Totálním zatmění.

Co se vám vybaví, když se řekne pětka? Ano, je nelítostně spjatá se školou. Koule jako Rimbaudův osud ztělesňuje svobodu totálního failu stávajícího systému a následný upgrade do realmu opravdického života, přirozené touhy po poznání a cestování. Nebo downgrade? To záleží na tom, jestli jsme schopní něco dělat sami o sobě, nebo nás musí někdo dirigovat. Downgrade v nás povzbuzuje každodenní poroba ve škole. Škola je štola, do které fáráme. Nebo to dělají oni? Kde je hranice mezi námi a jimi? Kdo je tvůj vnitřní Jimi (Hendrix)? „J’accuse,“ varuje Emil Zola. Vinna je škola. Ale co chápat pod pojmem školy? Na konci temné štoly čeká zase jen zrcadlo. Děs plodí děs. Co mě to popadlo?

Naštěstí je tu další číslo – sex. Tak se jmenuje latinsky. Přidej k němu devítku a máš jistou praktiku, která ti dá zapomenout. S dobrým vychováním má společného pramálo, ale snad se zas tak moc nestalo. Dej k němu osmičku a máš číslo, které nosí na zádech Jarda, Dušín ledu. Se sedmičkou ti vyjde slavné léto lásky. Na podzim všichni shodili masky, z tripů přešli na heroin a 1416 byl v Kostnici upálen Jeroným Pražský, to se moc neví.

Sedmička je číslo šťastné. Když ho řekneš, určitě padne všechno, co chceš. Osmička je číslo nekonečna. Ta pravá slečna musí mít v telefonním čísle osmičku. A devítku, osmička bez devítky je nebezpečná. Devítka je taková vděčná. Zmákli jste to skoro až na konec, jak říkají novináři, dekády. Pod svícnem je nejvíc tma, konec je čas největší zábavy. Jako by mělo přijít něco nového a ne jen bohapustá obměna toho, co už tu bylo – pravděpodobné i nepravděpodobné variace a kombinace.

Osobně mám společně s teknaři a Jimem Carreym rád dvacet trojku. Narodil jsem se 1984, orwellowský ročník. Je mi 34, ale to je jenom číslo. Sartre roku 1943 v Bytí a nicotě říká, že příčinná následnost, tak zvaná kauzalita, kterou nás věda přesvědčuje o svém pohledu na svět, který jako laici můžeme chápat jen tak, že ho máme chápat jako správný, jak nás to naučila škola-štola, spadne jako domeček z karet, studnice sraček, když se vynoří to, čemu Jean-Paul říká svoboda. ∞