Co způsobuje potěšení? Co se za ním skrývá? Co znamená? Má jistě mnoho podob, ale jeho podmínkou je těšení. O to překvapující je, když jej zažijeme znenadání. Proto je důležité potěšení zprostředkovávat, sdílet, být jím pro ostatní.

Těšit se můžeme na ledasco. Ale potěšit se, zakusit onen pocit naplnění, kdy se ratio i emotio shodují ve vnímání skutečnosti, kdy se obsah neoddělitelně protne s formou, kdy si odpovídají navzájem, je vzácné. Měli bychom však dopřávat jim oběma, mozku i srdci, dostatek příležitostí, aby se mohly z excitovaného těšení dostat do stavu orgiastického potěšení. Odevzdat se naplno prožívání přítomného, nechat minulé minulému, opomenout příští a vzdálené. Vydat se vstříc hlubokému rozjímání, jehož součástí je neustále obměňovaná odměna, radost a slastná ctnost. Základem je znejistění, které otevírá dveře nové katarzi.

Dokonavá dokonalost
Co je to potěšení, o němž mluvím? Základem pro dokonavé potěšení je nedokonavost těšení. Člověk se musí stále na něco těšit, musí být v procesu těšení, musí být zneklidňován touhou po dokonavosti nedokonalého bytí. Je to ovšem ošemetné. Každý někdy zažil pocit, kdy i přes vrchovatost těšení je jeho výsledek nenaplňující a prázdný. Cíl, na nějž jsme tolik čekali, v takových případech bývá zklamáním. Nechme se tedy překvapovat. Otevřená mysl si všímá maličkostí. Právě na jejich základech buduje celkový dojem. Detaily tvoří celek. Vystavujme proto vnímání, které je antropologicky predestinováno ustalovat, novým výzvám. Je to návštěva kvalitní umělecké inscenace, výstavy, performance. Hierarchie estetických soudů je nezbytná pro samotnou existenci kultury. Ta je základem lidské civilizace, lidského vnímání sebe sama a přesahování vlastního bytí. Proto je třeba ke kultuře přistupovat kriticky, vnímat její kladné i negativní aspekty, zhlížet na ni celostně a bytostně, s pokorou a otevřenou myslí přijímat výzvy, které staví před jednotlivce, hledět jí do očí a zrcadlit v nich svoje představy. Prolnout subjekt s objektem. Geniální umělecké dílo člověka nutí poklonit se před jeho stvořitelem a třeba se i zastydět nad vlastní nedostatečností. Jednoduchost je stavebním kamenem pro tvůrčí činnost, z jednoduchých prvků vznikají složitější a jejich vzájemným křížením a propojováním vzniká dokonalá krása. O to fascinující je následný pocit, který se působením všech zúčastněných prvků složí v subjektu vnímatele, tedy v každém jednotlivci.