Nech osobu, která za to stojí, vzít ti tvé pracně budované lego. Nech jít ego, falešné Já. Přeroď se do nadčasového Ty. Tak nějak interpretuju známý bonmot Charlese Bukowského.

Zlidovělé rčení se víc hodí na heroin než na chlast, protože heroin je věc, která tě dokáže zabít ve smyslu zlaté dávky, chlast je pomalá kapitulace, jak svému šému říkal Jim Morrison. I etanol umí být gilotinou, Amy Winehouse zemřela na otravu alkoholem, měla čtyři promile. Jako symbol něčeho, do čeho se člověk zamiluje a nechá se tím zabít, nám ale poslouží heroin. Je to s ním tak krásné, že si člověk klidně nechá všechno ostatní vzít. Rodiče, práci, holku, domácího mazlíčka, klid duše. Je mu najednou jedno, že je to vlastně noční můra. Je to krásné, i když se člověk ztrácí před očima. Je to osvobození od pruzení ducha a pochyb mysli. Je to radikální inkarnace, podobně jako když se člověk zamiluje.

Má pro co žít. Je to jako láska, odevzdanost do rukou něčeho vyššího, v tomhle případě spíš nižšího, ale jak říkal filozof-alkoholik Ladislav Klíma, vysoké a nízké jedno jsou. Bukowského hláška má jednotící přesah sociálních bublin až na instagramy nevinných školaček, které ji sdílejí spolu s vysmátým ksichtem spisovatelovým.

Když se člověk zamiluje (jedna z forem lásky), uvolní se koktejl endogenních (vnitřních) opiátů, které se souhrnně označují jako endorfiny. Exogenní (vnější) opiáty se získávají jak známo z máku sušením šťávy, která vytéká z jeho nezralých tobolek, když je nařízneme, čímž si koleduju o obvinění z šíření toxikomanie, tak aspoň dodám, abyste to v tuzemsku nezkoušeli, protože pěstujeme velice kvalitní mák setý pro potravinové účely a opia je v něm málo. Je docela drahý, a tak ho některé firmy, jak loni zjistila investigativní sekce deníku MF Dnes, řezají technickým mákem s vyšším obsahem opia, takže jídlo pak způsobuje mírnou závislost. Technický mák se pěstuje v okolních zemích právě na opium, potažmo morfin, který se z opia vyrábí a používá v medicíně jako radikální painkiller pro terminální stadia rakoviny a těžké posttraumatické bolesti. Z technického máku se využívají jen tobolky nebo se jím řežou obědy pro děti.

Z pacienta feťákem
Možná jste slyšeli o americké opiové krizi, která v zámoří už nějakou dobu zuří. K bolesti tam přistupují jako k separátní nemoci a léčí ji, jak se dá, jenže bolest se někdy vyléčit nedá. Doktoři až moc ochotně předepisují opiové preparáty, které svou silou trumfují morfin, zvlášť když se nadrtí a šňupnou, čímž se eliminuje mechanismus jejich postupného uvolňování a poskytnou tak zvaný kick – bleskový nájezd. U závislosti nejde o délku stavu, ale právě o intenzitu, s jakou se stav ohlásí. Znáte orgasmus, co všechno pro těch pár stahů obětujeme, přitom taková blbost. Teď mluvím k mužům, ženy to asi mají o něco lepší, ale zase to vždycky nemají. Známým zástupcem farmaceutických opiátů hojně předepisovaných v Améru je oxycodon neboli oxycotin (nezaměňovat s oxytocinem). Závisláci si „pochvalují“, že díky medicínské čistotě je „lepší“ než heroin. Stav je akorát trochu chemičtější. Rozdíl pochopí každý, kdo někdy kouřil normální i syntetickou marihuanu.

Heroin asi považujete za hnusnou chemii, ale vyrábí se pouhou acetylací morfinu, takže pořád pochází z makovice. Je šestkrát silnější než morfin. Za louží je levnější než farmaceutické opiáty, takže na něj uživatelé často přesedlávají po tom, co jim zhubne šrajtofle (a sebeúcta). Z pacientů se stávají feťáky a často i bezdomovci jako mávnutím kouzelného proutku, to je na tom nejšílenější, ještě nedávno ctihodní spoluobčané, žádní vyvrhelové, každý den umírají na předávkování. Děti z dobrých rodin, bez traumatického backgroundu, bez stresu. Bez legrace, takhle to funguje. Tyhle problémy u nás naštěstí nemáme. Tady je herák hnusný a drahý, frčí hypnotika a piko, které je levné, vyrábí se tu i vyváží ven. Setkání s opiáty je prý láska na první pohled nebo spíš pokuř/pošňup. Posléze vpich, který zaručí téměř okamžitý průchod látky encefalickou membránou, což je taková celnice mozku, díky které si náš hlavní orgán drží relativní nadhled nad tím, co se děje v krevním řečišti jeho těla. Čím dřív a silněji, tím víc to chceme. Asi tak.

Svoboda demence
Určitě jste už v nějakém chytrém článku četli, že když se zamilujete, tak jste vlastně zfetovaní. To je blbost, jste naprosto normální, mozek vždycky ví, co dělá, pokud do něj něco necpeme násilím. Láska k fetu nemá šanci na pozitivní progres, v lepším případě je akorát dočasně udržitelná. Ze zamilovanosti se při dobrém pěstování může vzájemným porozuměním a tolerancí rozvinout láska. Zažil jsem hodně párů, které se rozešly, aby se pak zase daly dohromady, a od té doby jsou dlouho spolu. Tajemství soužití oba shodně definují smířením se s tím, co na partnerovi chtěli změnit. Přijali ho takového, jaký je. A taky sebe. Asi by se to dalo nazvat vzájemným sebepřijetím. Pak jde taky o přijetí světa, přítomnosti se všemi klady a zápory. A často pak taky přistoupí k tomu nepochopitelnému činu mít miminko. Ten široký termín láska by se dal u dlouhodobého soužití partnerů specifikovat na přijetí. Dětská pověra, že se miminka rodí, když se dva mají hodně rádi, by pak zněla – miminka se rodí, když se dva přijmou. To by ale děti asi nepřijaly.

Nejlepší na heroinu je prý právě ten první pohled, pokus. Poblijete se a vypadáte všelijak, ale to, jak vypadáte, nemusí být vůbec vypovídající. Toluen je taky údajně skvělý stav. Jestli jste někdy měli tu čest se zfučeným člověkem na techu, víte, že intoxikovaný se bez nadsázky chová jako totální dement. Možná právě v tom tkví tajemství štěstí – osvojit si svobodu chovat se jako dement, kterou jsme měli jako děti, a pak ztratili jako vědomí příslušníci babylonského systému. Svoboda od pochyb vlastní mysli je, jakkoli nám tyto pochyby mohou být nepříjemné, vlastně definicí demence. Pochyby bychom si měli hýčkat, protože když pochyby jdou na ryby, moc nám toho nezbyde.

The end of nights we tried to die
„I’ll be your hero, you’ll be my heroin,“ zpívá Jim Morrison v poslední koncertní verzi písně The End, která zazněla v prosinci 1970 v texaském Dallasu. O půl roku později už rockový mág ve Francii vstupoval do klubu 27. Jeho holka Pamela Coursonová brala heroin, on ho nesnášel. Oficiální verzí jeho smrti je zástava srdce jako důsledek srdeční vady, kterou si přivodil nadužíváním alkoholu v kombinaci s astmatem a horkou vanou, do které vlezl bezesné noci 2. července 1971. Měl prý na tváři úsměv a z nosu mu vytékal drobný čůrek krve. Tuto dokonalou image nedávno narušila zpěvačka Marianne Faithfullová, bývalá Micka Jaggera, když se v rozhovoru vyjádřila, že její tehdejší přítel (ne Mick Jagger, nějaký Francouz) Morrisonovi před smrtí prodal silný herák. Asi by se něčím takovým nechlubila jen tak. Vyhazovač z Rock‘n’ Roll Circusu, klubu, ve kterém Morrison v Paříži kalíval, se už dříve nechal slyšet, že ještěrčí král se herákem předávkoval v klubu na záchodě a že ho pak domů a do vany odnesli, aby se zachránila dobrá pověst podniku (asi neslyšeli o negativní reklamě). Pamela nejasně prohlašovala, že za Jimovu smrt může ona, ale nikdy nedodala jak. Tři roky po svém druhovi se předávkovala taky. This is the end, beautiful friend. Takoví krásní lidi.

První opiové opojení zasvěcenci popisují jako horkou vanu, další rauše už pak jsou prý jen horkými sprchami. Časem se látka člověku stane nezbytnou pro normální fungování, vodou k pití, ale ne na jeho mlýn. Prý to je, jako když se ploužíte horkou pouští a někdo vám nabídne vychlazenou láhev. Taková nabídka se neodmítá. Nemáte na výběr. Z tohohle snu se těžko procitá. I když přežijete devítidenní absťák, psychická závislost vám zůstane navždy. Musíte žít s tím, že té nejvyšší slasti už nikdy nedosáhnete. Pokud tedy ve slabší chvilce neoprášíte číslo svého dealera a nenápadně zase nevklouznete do „ráje“. To je mimochodem situace, která nejvíc zavání předávkováním. Tak zemřela Janis Joplin. Po detoxu se jí dostalo extračistého heroinu, a tolerance, která se na heroinu rychle vytváří podobně jako na alkoholu, se jí mezitím rapidně vypařila.

Co nám zbývá?
Tohle všechno docela sedí i na zamilovanost. Když není slučitelná s okolnostmi, tak je i na ni často jediným receptem kompletní abstinence. S člověkem, se kterým jste plánovali život, byli jedna duše a jedno tělo, najednou už nikdy víc nechcete promluvit ani slovo. Když se náhodou nedejbože potkáte někde na vánočním náměstí, nezřídka skončíte v posteli jako největší milenci, ale v dlouhodobém horizontu to stejně nic nezmění. Jste tam, kde jste byli (pokud nejste herci v sezónním dojáku). Když člověk jednou s někým naváže styk, už ho nejde jen tak rozvázat. Leda zapomenout. I to se často jen předstírá. Všichni jsme heráky lásky. Co nám zbývá?

K pravdě se můžeš dostat filozofií, astronomií, náboženstvím stejně jako psychologií. I cesta může být cíl. Entuzias­mus je víra. V psychologii je to nadšení ze skládání puzzle možností, u religiozity víra v jeden konkrétní příběh. Být ovce je fundamentálním znakem víry. Nadřazení vlastní víry jiným vírám je jiná věc, kterou bychom v psychologii nazvali narcismem, fundamentalistickou vírou. Zotročování druhých na základě víry v obecné uspořádání je feudalismus a útočení na převládající víru anarchismus. Dnes jde spíš o rozptylování druhých fake news nebo jejich depkování na základě urgentní potřeby zachovat zeleň. Environmentální mind fuck, snaha aktivovat kolektivní pud sebezáchovy, zatímco se aktivuje spíš pud sebezáhuby. Je třeba přijít na to, co ho způsobuje. Nucení k sebezáchově ho může ještě akcelerovat. Podle vědeckých cyklů by měla začínat doba ledová, ale vypálili jsme jí rybník. Možná to tu vyhoří a pak zamrzne. A bude.

Slunce hřeje. Mohl jsem jít pěšky. Without auto. Zdáli vyzvání poledne, pole dance endorfinů. Medvědi prý kvůli teplu nemůžou hibernovat. Vitamín D. Ohňostroje přítomného okamžiku. Je třeba se vytřít v řece naděje, tak dělej. Ještě je pár citových potůčků, a když ne naděje, tak vzpomínka. Jak může být vzpomínka nadějí? Nevím, cítím raději. Všechno je příběh, všechno je odvislé. Čteme ho pořád dokola s neztenčeným zájmem. Učíme se škola neškola, a co milujeme, tomu zahnem. Učíme se odpovídat kráse, ksicht slastně hřeje, koule studí zase. Stará paní z vedlejšího auta mě sleduje jako svatý obrázek. Svatý nebo zfetovaný? Vůz projede a řidič se po mně ohlédne. Na co myslí? Nikdy nemít obrázek hotový, vždy čekat, co nového přinese. Těšit se. Bát se, ale poslouchat, co napoví. Řešit se, protože nás stvořil bůh a skrz sebe řešíme boha, jak říká Jágr.