Jak jsem rostla, přestávala jsem svou rodinu vnímat jako vševědoucí bytosti a přirozeně začala být kritičtější k názorům jejích členů. Jak je zcela běžné. Stejně tak se vyvíjela má vlastní potřeba účasti na rodinných sešlostech a postoj k těmto akcím a jejím účastníkům. A ačkoliv se snažím své blízké všeobecně co nejvíce respektovat, občas přichází momenty, kdy mi v tom brání jejich vlastní despekt.

Jela jsem popřát dědovi k narozeninám. Dovezla jsem dárky a těšila se na klasické sledování videokazet z dětství. Jenže videopřehrávač vypověděl službu a tak v televizi běžely pouze večerní zprávy. Tragédie, autonehody a uprchlíci. A zejména to poslední zmíněné rozpoutalo bouřlivou diskuzi na dosud poklidné rodinné oslavě. Do té doby jsem jen četla v článcích, jak si uvědomili, že největším zlem nejsou běženci, jako spíš lidi v jejich bezprostředním okolí. A já to v tu chvíli pochopila taky. Sledovala jsem své příbuzné, které jsem celý život považovala za hodné a dobré lidi, jak jim z úst vychází slova, jimiž by netitulovali ani nejhoršího nepřítele. Ve vzduchu najednou létalo tolik nenávisti, že jsem ji nestíhala vstřebat. Přišlo mi, jako by se diskuze na sociálních sítích zhmotnila a odehrávala na živo. Najednou jsem neseděla v obýváku svých prarodičů, ale v komentářích na Facebooku.

Reálnou situaci bohužel nezavřete tak snadno jako okno prohlížeče, a tak jsem se musela sama zvednout a odejít pryč. Vzala jsem psy a šla do lesa. Dívala jsem se na ty bezstarostné tvory a hlavou mi svištěly všechny ty věty:

„Vy je budete živit, my ne! My už dožijeme s tím, co máme!“

„Vás budou vraždit a znásilňovat, vy na to doplatíte!“

„Ať se vrátí, odkud přišli, beztak v televizi říkali, že ne všichni tam mají válku.“

„Jsou horší jak cikáni, jsou to zvířata!“

Letmé čtení internetových diskuzí k tomuto tématu jsem nenesla lehce, ale slyšet ty fráze vibrovat vzduchem bylo najednou mnohem horší. Bylo to reálné. Ony fráze se mnou seděly v místnosti a kolovaly jim krví stejné geny jako mně.

Jak jsem tak šla polní cestou, pořád jsem měla před očima tu třesoucí se bradu, výraznou gestikulaci, svraštěné obočí a upřený pohled býka útočícího na červený hadr. Ten hadr jsem byla já. Stejně jako zvíře, vycítila druhá manželka mého dědy, že s ní nesouhlasím, a v rámci mého „dobra“ se ze mě rozhodla můj naivní postoj „vytlouct“. V tyto chvíle vlastně už nejde o žádného abstraktního uprchlíka, ale o nás samotné. Tedy o lidi, kteří nesouhlasí s rasismem, xenofobií a lhostejností k lidskému neštěstí. Jsme pro tyto býky reálným terčem, na kterém si mohou vybít svůj strach z jinakosti. Zastupujeme jim při těchto střetech názorů Syřana, kterého většina z nich stejně nikdy nepotká. Bojí se všeho, co je jiné a nestandardní, a preventivně se vůči tomu vymezují. A v tyto chvíle jim i my svými názory o sobě říkáme, že jsme jiní. Děsí se v tuto chvíli snad i nás a o to víc šermují s „fakty“ získanými prostřednictvím TV Nova.

Tito lidé nebojují za svou vlast. Nebojují za dobro mladších generací. Jediné, s čím bojují, je vlastní strach. Strach z toho být lidmi. A to je pro mě deprese. ∞