Pokračuje podzim. Období dost depresivní pro nás všechny. Dříve se stmívá, počasí vlhne a blíží se i konec roku, který nám připomíná, kolik jsme toho zase letos nestihli. Je schopen člověk rozlišit sám u sebe lehkou nervozitu a špatnou náladu od skutečné deprese?

Kolik se toho o depresi jako diagnóze vlastně ví? Rozpoznáme na lidech kolem nás, jak se cítí a jestli jí trpí? Deprese je definována jako porucha psychiky projevující se dlouhodobě pokleslými náladami. To je ale velice subjektivní, protože každý se s ní potýká jinak a není jednoduché se do ostatních vcítit a pochopit jednotlivé odchylky. Spektrum pocitů je velké. Pár příběhů s touto diagnózou jsem si poslechla.

1. Jak se cítíš, když zažíváš depresi?
2. Žijeme v době internetu a sociálních sítí. Používáš takový kanál pro ventilování svých prožitků?
3. Odráží se tvůj stav i v běžném životě? Ví tvé okolí o tom, co prožíváš?
4. Daří se ti zvládat depresivní stavy, nebo myslíš, že je k tomu potřebný zásah okolí?
5. Je něco, co ti pomáhá zbavit se deprese?
6. Jak vypadá tvůj běžný den?


Tereza

1. Zažívám dost divné deprese. Často jen sedím v pokoji, s nikým nemluvím a přemýšlím cynicky. Chci si ublížit, protože mám pocit, že si nic jiného nezasloužím.

2. Jediné, co používám, je Twitter. Často tam píšu, jak se cítím a co mi právě projde hlavou, protože si jsem vědoma toho, že najdu lidi, kteří mě chápou a sdílejí stejné pocity.

3. Lidé, kteří o mých stavech věděli, se na mě vysrali a pořád si z toho dělali srandu. Noví lidé, se kterýma se v současnosti bavím, o mých depresích nevědí. Ti, co věděli a zůstali, vědí o každém mém kroku. Navenek se snažím působit bezproblémově. Podle toho, s kým jsem. Pokud pro mě někdo představuje hrozbu, jsem najednou ten nejarogantnější člověk. S někým jsem schopná se zhroutit a s někým se zase smát – jen, aby něco nepoznal.

4. Byla jsem typ člověka, co si myslel, že je všechno v hlavě. Jakmile nebudu chtít mít deprese a budu chtít být v pohodě, půjde to. Myslela jsem, že jde jen o pozitivní myšlení, a hodně jsem dávala na sílu myšlenek. Vždycky mi to vydrželo tak den, a pak jsem se zase zhroutila a začalo to všechno od znova. Pak jsem nakonec už ani nevěřila, že můžu být v pohodě, a všechno šlo ještě víc z kopce. Potom jsem začala chodit k psycholožce.

5. Měla bych se začít věnovat něčemu, co mě naplňuje. Potřebuju nějakou změnu.

6. Ráno vstanu vždycky nevyspalá, připravím se do školy, nějak to tam přežiju, jdu domů. Občas se najím, často mám i nechuť k jídlu. Někdy jdu ven, někdy mezi lidi ani nechci, tak koukám na filmy a piju čaj. Když jsem venku a pak přijdu domů, vysprchuju se, lehnu si a vlastně nedělám nic. Pak třeba kolem dvou usnu a zase všechno dokola.


Tomáš

1. Trpím poruchou autistického spektra, což mohlo hrát roli v mém depresivním myšlení. K tomu všemu není situace doma zrovna nejlepší, stejně tak můj vztah s otcem. Toto všechno velice přispělo ke vzniku deprese.

2. Nejsem velký zastánce sociálních sítí a používám je jen k osobní komunikaci. Myslím, že většina lidí v depresi je spíše uzavřená do sebe, a nemyslím si, že na jakékoliv sociální síti by se mi dostalo pomoci, spíše naopak. Výtvarné umění bylo jedním ze způsobů, jak jsem vše „ventiloval“. Psaní mělo podobný charakter. Většinou se jednalo o krátké povídky nebo soubory na sebe nenavazujících myšlenek.

3. Ze začátku mi deprese nijak život neovlivňovala, až na večery, kdy se stav projevoval nejvíce. Nechtěl jsem mezi lidi, byl jsem unavený, nechtěl jsem dělat žádnou aktivní činnost. Co se však vymklo mojí kontrole, bylo sebepoškozování, kdy vše vyvrcholilo pokusem o sebevraždu. Tento pokus jsem však nějakým záhadným způsobem přežil. Zůstal jsem týden v nemocnici, dokázal jsem se vyhnout pobytu na psychiatrii a domluvit si ambulantní léčbu. Momentálně mám už jen občasné úzkostné stavy, ale ty rychle přechází a po pár dnech zase vymizí.

4. Pokud se ale jedná o depresi vážnější anebo pokud zde hraje roli více faktorů, je problém opravdu těžko řešitelný vnitřně a ve většině případů vyžaduje minimálně ambulantní léčbu na psychiatrii, užívání prášků a profesionální terapii. V mém případě byl nejdůležitější zásah lékaře a užívání antidepresiv.

5. Z hlediska retrospektivního pohledu je to asi včasné řešení problémů. Pro mě osobně také povědomí o poruchách autistického spektra, jelikož v mém případě byl AS diagnostikován až při léčbě depresí. Samotná diagnóza byla osvobozující a vysvětlila spoustu věcí, které jsem u sebe nikdy nechápal.

6. Pokud jsem spal, budil jsem se odpoledne. Dostal jsem do sebe alespoň trochu jídla, otevřel jsem si internet a sledoval jsem videa. V noci, když jsem nemohl spát, tak jsem četl, a četl jsem opravdu hodně. Zhruba jednou, dvakrát týdně jsem si došel do školy zařídit nezbytnosti.


Alena

1. Nechtěně, zbytečně, sama, smutně, naštvaná.

2. Píšu si něco jako deník, ale formou poznámek do mobilu a pak si je občas vytisknu. Na sociálních sítích brečím jen účelově, když se to týká někoho, o kom vím, že si to přečte.

3. Odráží se to i navenek. Dřív jsem nebyla tichá, stydlivá a teď už jo. Nemám zájem se bavit s cizími lidmi, seznamovat se; a stejně tak nemám zájem o to, co si o mně myslí. S lidmi, které znám, jsem naopak v pohodě a jsem ráda středem pozornosti. Občas si tak normálně na něco postěžuju, ale do hloubky a úplně upřímně jsem to probírala jen s jedním člověkem.

4. Nejdůležitější je si to srovnat v hlavě. Naučit se život vnímat z jiného pohledu. Jinak léky, alkohol a drogy neuznávám jako něco, co by pomohlo. Jde o člověka samotného, jestli je schopen se k tomu postavit a něco s tím sám udělat, najít si motivaci a mít důvod žít lepší život.

5. Zbavila bych se jich, kdyby se změnily určité věci.

6. Ráno se půl hodiny snažím dostat z postele, jedu do školy a po škole buď domů, nebo se chvíli s někým zdržím. Spát chodím až kolem jedné ráno. Občas si kreslím nebo hraju na klavír, ale od té doby, co mi začala škola, jsem věčně unavená.


Anna

1. Na internetu jsem četla, že mít depresi je jako topit se, zatímco ostatní okolo tebe plavou. Popsat, jak člověku je, je strašně těžké. Já si připadám, jako by mi někdo zatemnil mozek. Jako by už neexistovalo nic, co by mě těšilo a co by mělo smysl.

2. Pomáhá mi kreslit si, hodně mě baví křídy, protože se u nich zamažu a celý ten proces je hodně uklidňující. Pak mám taky blog, ale ten mi v depresi moc nepomáhá, spíš ho mám jako deník, kdy zpětně vidím, kdy mi bylo blbě, co tomu předcházelo a kdy se to zlepšilo. Taky mi šíleným způsobem pomohla naše dvě psiska. Na druhou stranu s lehkou depresí jsem se naučila pracovat a nemusím ji nijak ventilovat, s tou těžší je to horší, to se nedá vážně nic dělat.

3. Moje okolí to ví, protože jinak bych to nezvládla. Deprese se jen tak zamaskovat nedá a navíc si podle mě člověk pod sebou řeže větev, když nikomu nepoví, jak mu je a že potřebuje pomoct.

4. Podle mě to dost záleží na okolnostech. Jak moc těžká deprese je, jak vznikla a tak. Nejsem úplně pro to, cpát do všech antidepresiva. Rozhodně je dobré to s někým probrat, člověk by v tom neměl být úplně sám. Taky je dost důležité zajít k psychologovi, případně k psychiatrovi, a dostat správnou diagnózu.

5. Ocenila bych zdravý mozek. Příčinou mojí deprese je bipolární afektivní porucha, což znamená, že můj mozek nefunguje tak, jak by měl – a je úplně jedno, jak můj život zrovna vypadá a jak moc šťastná jsem.

6. Vstanu, pracuju, jdu ven se psy a pak pracuju, uvařím, pracuju, podívám se na pár dílů seriálu nebo dokumentů, jdu ven se psy a pak záleží na náladě, jdu ven s kamarády, hraju hry nebo s přítelem koukáme na film. Momentálně jsem v remisi (je mi dobře, jsem normální atd.), takže se toho všeho zuby nehty držím. ∞


autor: Valerie Hrubešová