Každé čtvrté dítě se rodí do světa, který mu není uzpůsoben. Světa, který nikdy nemlčí, kde se cení ostré lokty, schopnost prodat se, zapůsobit na první dojem, drát se kupředu. Zeměkoule se otáčí v extrovertním rytmu.

Trnitá cesta introverta začíná, jen co zkoordinuje obě svoje nohy natolik, aby opustil dětskou ohrádku a vyrazil se konfrontovat se společností. První náraz obvykle přichází už na pískovišti. Honzík si v klidu plácá svoji bábovičku zcela pohlcen úvahou o tom, kterak docílit správného poměru písku v určité vlhkosti a úhlu úderu lopatičkou, aby se ten slon konečně vyklepl i s chobotem, když někoho napadne, že normální je zcela nesofistikovaně lítat dokola s Jeníčkem a Mařenkou a ječet u toho jak pavián. Problém je v tom, že Honzík v jejich způsobu trávení volného času nevidí zhola nic lákavého. Nechá je tedy být a odteď si ponese nálepku, že je „nějakej divnej“. V životě za to schytá nejednu ránu lopatičkou do hlavy.

Honzík a jemu podobní se mezi námi pohybují tiše a nenápadně. A občas i velmi nápadně, když jsou mezi lidmi, kteří jsou jim blízcí, a jimž se můžou otevřít. Nenávidí zbytečné tlachání, umění smalltalk je pro ně vyšší dívčí, hlučná společnost je vysává jak tresky a energii čerpají v klidu a o samotě. Neseznamují se s ostatními lidmi na základě toho, že chtějí poznat „někoho“ nového. Potřebují impuls, že zrovna tahle osoba stojí za podrobnější průzkum. Možná působí nezajímavě, odměřeně a odtažitě. Ale za chladnou slupkou je bohatý vnitřní svět. Introverti nevnímají život v jeho šíři, ale do hloubky. Vnímají, analyzují, cítí, promýšlejí a v bezpečí svého tichého a křehkého světa nechávají myšlenky směřovat kamsi do výšin.

Přestože 20. století bylo stoletím týmové práce, na scénu přišel open space a komunikativnost byla téměř povýšena nad to, co má člověk v hlavě, hlavnímu proudu extrovertních dravců málem unikla jedna důležitá věc. Ty největší projekty se zrodily tvrdou a osamělou prací jednoho člověka. Albert Einstein, Mahátmá Gándhí i Bill Gates se při tvorbě geniálních myšlenek, které posunuly lidstvo kupředu, docela dobře obešli bez smečky spolupracovníků, pátečního brainstormingu a víkendového teambuildingu navozujícího tu správnou atmosféru kolektivní tvorby. Na svoje nenahraditelné pozice v dějinách lidského pokroku dokonce ani nemuseli projít assesmentem – větší bič na introverty než sebeprezentace snad ani neexistuje. Spoléhali se jenom sami na sebe, protože věřili, že nikdo jiný není schopen jejich vize zachytit a zpracovat tak dobře, jako oni sami. A uspěli.

Způsoby uvažování lidské společnosti se naštěstí v průběhu času mění. Pomalu ale jistě se objevují první vlaštovky, že nejen průbojní majitelé ostrých loktů jsou schopni dělat velké věci. Se studiemi o tom, že open space škodí lidské duši, a s opatrným připomínáním individuality každého z nás přichází na scénu nenápadná síla lidí, co nemluví hned a nechrlí svoje nápady jako sopka. Oproti tomu dlouze zapřemýšlí, možná se na chvíli stáhnou do ústraní, bez obecenstva se zaberou do práce tak, že nevidí ani neslyší, a pak zazáří jako supernovy. Dejme jim prostor, posouvají náš svět dál. Tiše, klidně a s rozvahou. ∞