Asi nejhorší, co může potkat revolucionáře, je vítězství. Změna, za kterou bojoval, je zkrátka schválena a tuctový lid si počne šuškat, že Země je kulatá, úplně stejným tónem, kterým se ještě donedávna šířily zkazky o velikánské placce na hřbetě čtyř slonů. A prošedivělý buřič smutně bloumá parkem a špacírkou hrozí všem, co neumí slušně pozdravit.

V pozici nerudného vetchého staříka s holí se ocitl i jazz. Jak se jen mohlo stát, že rouhačská, povážlivě smyslná, novátorská a nactiutrhačná hudba mladých je najednou vnímána jako symbol konzervatismu? Kdo může za to, že jazz se stal tím, vůči čemu se vymezoval? Samozřejmě, hudebníci stárnou, časy se mění, ale hlavní vinu nese tuctový posluchač. Protože za sto let se může změnit mnohé. Ale obyčejný maloměšťák? Ó jé, ten jako by si z oka vypadl.

V době předjazzové, tedy někdy koncem devatenáctého století, byla hudba něčím svátečním, slavnostním. Rudě polstrované koncertní haly obsadilo zaopatřené měšťanstvo v nejlepších šatech a vyslechlo si orchestrální kus, opěvující vznešené ideály. Načež poslušně zaplácalo a jalo se důležitě pokyvovat hlavou nad kulturním zážitkem ještě hodnou chvíli poté. A vedle všech symfonických básní a oper se najednou počne plížiti jazzový démon. Jeho prvním významným pošťouchnutím je ragtime.
Jde o hudební styl, jehož značkou je energická hra na břinkavý barový klavír (ústřední píseň kultovního filmu Podraz). S ragtimem přichází první významný zlom: bílí Američané najednou vidí v hudbě černých Američanů něco víc než cirkusovou atrakci. Jen někteří a třeba jen na chvíli, ale dávají se tím do pohybu ozubená kolečka mechanismu, který navždy změní tvář hudby na celém světě. O svébytnou muziku je totiž zájem, ale společnost je rasově rozdělená. Po nových skladbách ovšem skočí bílí muzikanti a vznikají populární synkopické orchestry. Hrají takzvaný dixieland, guláš z ragtimu a pochoďáků.

Soundtrack k prohibici
„Byl to věk zázraků, věk umění, věk výstřelků, věk satiry,“ napsal Francis Scott Fitzgerald o dvacátých letech, pro které razil označení „Jazzový věk“. Poválečný kyslík, obohacený o svobodomyslné atomy, ponoukl k revoltě vůči autoritám, stáří a minulosti. Symbolem této vzpoury se stala hudba, která opustila hranice dixielandu. Šířila se rozhlasem i deskami a dnes třímá přídomek „Klasický jazz“. Duke Ellington, Fletcher Henderson, Luis Armstrong a další bílí i černí muzikanti dělají kravál, který se stává hymnou nové drzé generace. „Kvílení jazzové hudby je zdrojem pomatení smyslů a oplzlého tance!“ kuckají se novináři a lekají se lékaři. Jazz ale dál burácí z ilegálních náleven, až kolemjdoucím obstarožním měšťanům drnčí umělé zuby.

Co to vlastně bylo za hudbu, že dokázala sblížit dvě etnika a začít společenskou revoluci? Ač to zní jako primitivní rasistická poučka, jazz povstal ze střetu evropské a africké hudební tradice. V afrických jazycích nebývá slovo „umění“. Stejně tak jazz se oprošťuje od pompéznosti oslavné vážné hudby. Naopak, je projevem hudebníka, lidským smíchem, řevem a nářkem (čímž navazuje na blues a gospel). Jazz navrací hudbu k lidskosti. Základ tvoří fráze, její interpretace a samozřejmě improvizace, úplný protipól strojově přesné filharmonické produkce. Ideově jazzová hudba vyjadřuje sounáležitost, slouží k odreagování, k tanci.

Lesk a bída swingu
Naprosté šílenství ale rozpoutala léta třicátá. Band se rozrostl na big band, zaplivaný klub na tančírnu a novopečený název „jazz“ vystřídal „swing“. Hudba se stala tolerovanou, ale přitom držela divoké tempo a přes její orchestrálnost v ní nebylo nouze o improvizovaná sóla. Spojené státy křižují autobusy s černými, bílými i smíšenými kapelami, vyprodávají obrovské sály a zvedají diváky ze židlí. Hudebníci se nad rasové předsudky dávno povýšili, ale veřejnost je stále opovržlivá. Nebylo tedy výjimečnou událostí, že sólistu pro barvu pleti málem nepustili na vlastní koncert.

Swing dosáhl svého vítězství. Zaútočil na nejširší veřejnost a ta se, namísto pokřižování, dala do zběsilého potlesku. Avšak bylo to vítězství trpké. Nažehlené big bandy se staly žádanou ozdobou pro prominentní snobské večírky a původní svoboda jazzových koncertů se hroutila pod potupnou cedulkou „Barevným vstup zakázán“.

Stínadla se bouří
Počátkem padesátých let tedy došlo k další vzpouře. Muzikantům se znelíbilo posluhovat na zábavičkách pro bílé jako anonymní součást swingového pluku. Začaly se vyjevovat menší kapely, podloudné spolky výrazných osobností (Monk, Parker, Gillespie), které měly dost kuráže i talentu, aby se vůči swingu vymezily. Černí jazzmani stvořili bebop, ostřejší, tvrdší a osobnější hudbu. Více se improvizovalo, více se experimentovalo. Nebyla to muzika pro koncertní sály a rozhodně neoslovovala masy jako swing.

„Bebop může považovat za jazz jen ten, kdo nemá ponětí co jazz doopravdy je!“ ječí francouzský hudební kritik. Ale senilní konec swingové revoluce si vyloženě koledoval o novou vzpouru. Další neklidná poválečná generace hipsterů a beatniků se opět vymezovala zavedeným pořádkům a dogmatům, tentokrát za saxofonového kvílení. Bílí muzikanti navázali trochu klidnějším cool jazzem, který spolu s divočejším bebopem znamenal začátek éry moderního jazzu i moderní společnosti.

Šedesátá a sedmdesátá léta jen umocnila statut jazzu jako neklidné, těžko zařaditelné hudby. Hlavním tahounem jazzového novátorství je Miles Davis. Experimentuje v modal jazzu a free jazzu, dochází k mísení s etnickou hudbou, povstává bossa nova (latinskoamerický jazz). Vzniká jazzrock a improvizace se objevuje i v dalších stylech, které jsou od jazzu zcela odpoutané (psychedelic rock). Hlavně ale vrcholí boj proti segregaci.

Jazz je mrtev, ať žije jazz
Barva pleti, která kdysi znamenala celoživotní otroctví, později ponižování a nenávist, se konečně stala obecně přijímanou. V odvěkém boji s lidskou hloupostí sehrál svobodomyslný jazz jednu z klíčových rolí. Ten „leštič bot od vedle“ vzal do ruky trumpetu a najednou mu celý svět ležel u nohou. Revoluce, kterou začaly první jazzové tóny, skončila prvním Afroameričanem v Bílém domě.

A jazz samotný? Rozrostl se do tisícovky subžánrů, kapacity se o něm rozepisují a vedou polemiky. Živoucí legendy mnohdy pro neustálé zumělečťování zapomínají, že základem jazzu je lidský projev, nikoliv prezentace řemeslných dovedností bez špetky citu. A tak jazz přiškrcuje štítek nesrozumitelné „hudby pro muzikology a muzikanty“. Jazz tedy ve svém boji za svobodu zvítězil, ale na to konto se stal novou vážnou hudbou. Ale jazz jako hudba nekonvenční, neformální, hudba, která vytváří sounáležitost a dává prostor náhodě, takový jazz se ještě někde po sklepních klubech skrývá. Jazzmani další revoluci asi nechystají, své poslání už naplnili. Teď už si konečně mohou v klidu zahrát.