Zadívá-li se člověk do historie architektury a na její jednotlivé stavební slohy, může pozorovat proměny, které odpovídaly charakteru dané doby a společnosti. Z architektonického tvarosloví, detailů a řádů, jakožto zjevných reprezentantů stylu, může zpětně vyčíst mnohé o inkriminovaném období. Je ale možné, aby stavby samy o sobě vypovídaly o své funkci? Francouzští architekti přelomu 18. a 19. století se o to, alespoň ve svých teoretických textech a návrzích, pokoušeli.

Každá revoluce si klade za cíl převrátit a popřít dosavadní zavedené pořádky a nastolit nový řád, který se většinou od toho původního diametrálně odlišuje. Nejinak tomu bylo také u té Velké francouzské, během níž chtěla i architektura změnit vše, co by připomínalo předcházející systém. Pojem revoluční architektura je málo známý, přesto však skutečně pozoruhodný fenomén ve francouzské architektuře v období mezi lety 1770–1800. Jsou s ním spojena hlavně dvě jména. Claude-Nicolas Ledoux a Étienne-Louis Boullée.

Někdy se v tomto kontextu používá také označení L’architecture parlant, neboli Hovořící architektura, což má odkazovat k její symboličnosti – stavba sama se stává symbolem, znakem toho, co a koho reprezentuje. K tomu však bylo nutné vzdát se všech nánosů historických řádů, oprostit se od vyumělkovaného tvarosloví a ornamentu a soustředit se na základní geometrické tvary. Zde se však přeci jen našla jedna historická inspirace v osobě italského renesančního architekta Andrea Palladia, jehož prosté kubické architektonické tvary a kolonády se staly vzorem pro mnoho architektů i v 19. století.

Nenaplněné sny
Jak už to tak ale u většiny revolucí bývá, hodně z toho, co se v horečném zápalu původně naplánuje, zůstane v pouhých obrysech. Stejně tak i revoluční architektura se dochovala bohužel spíše jen v návrzích. A slovo bohužel je potřeba zdůraznit, protože se jednalo o skutečně bizarní, futuristické stavby, které předběhly svou dobu. Jednalo se však o tak megalomanské, monstrózní projekty, že k jejich realizaci by v danou dobu nemohlo dojít ani při nejlepší vůli. Nicméně návrhy, které se k nim dochovaly a které jsou spíše malířskými díly než architektonickými plány, jsou skutečně dechberoucí. Architekti se v jejich uměleckém pojetí a stínování snažili vytvořit atmosféru, jež by co možná nejemotivněji působila na diváka. V projektech staveb jako Dům výrobců obručí, Dům říčních inspektorů, Dům lesníků, Dům strážců pole nebo v Newtonově kenotafu vznikala fantaskní díla, připomínající většinou spíše UFO, které z ničeho nic přistálo v krajině. Za nejdokonalejší tvar byla považována koule, ve své jednoduchosti nejlépe zrcadlící dokonalost přírody a splynutí s Bohem. Památník, který měl oslavovat velikost slavného vědce, Newtonův kenotaf, tak dostal podobu obří koule, jejíž stěny byly perforovány jen drobnými štěrbinami. Ve dne tak jimi dovnitř pronikalo sluneční světlo v úzkých paprscích, čímž vznikala atmosféra hvězdné noci. A naopak, když se za noci uvnitř památníku rozsvítilo, skrze štěrbiny mohly paprsky pronikat zase ven. Vskutku monumentální působení.

Vskutku revoluční architektura.